České království
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
České království, či Království české, byl až do roku 1918 plný oficiální název Čech. V současnosti však řada lidí mylně považuje tento název za synonymum termínu Země Koruny české, což bylo soustátí všech českých zemí. Prvním českým králem byl v letech 1085 – 1092 Vratislav II., druhým jeho vnuk Vladislav II. v letech 1152 – 1172. Vladislavův titul byl možná dědičný, ale jeho synové ho neudrželi. Dědičnost titulu českého krále zajistil obratnou diplomacií až třetí panovník s touto hodností, Přemysl Otakar I.
Obsah |
[editovat] Století posledních Přemyslovců
Význam Zlaté buly sicilské (1212), kterou Přemysl I. získal a která zaručovala Čechám různá privilegia v rámci říše, nelze přeceňovat. Spíše jen konstatovala stav věcí. Za Otakarovy vlády se z okrajové části Evropy začala stávat středoevropská velmoc. Přemyslovští králové počínaje Václavem I. začali zvát do českých zemí německé kolonisty – území bylo v té době osídleno řídce, německým řemeslníkům se ti čeští nemohli rovnat a panovníkům zajistili další příjmy z daní.
S Václavovou vládou je spojena i změna víceméně obranné české politiky na ofenzivní. Společně se svým synem Přemyslem získal Václav rakouské země, byť dočasně. Přemysl Otakar II. je tragickou postavou nejen českých, ale potažmo i evropských dějin. Vytvořil budoucí jádro podunajské monarchie (který bude tvořit Svatá říše římská, Rakousko a země české a uherské koruny). Ve 13. století ale nebyla panovnická moc zdaleka tak silná jako o 250 let později. Po silném otřesu české státnosti následujícím po bitvě na Moravském poli moc v Rakousku pevně drželi Habsburkové a Přemyslův syn Václav II. obrátil svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo získat polskou a uherskou korunu. Přemyslovci by ale nikdy nemohli dosáhnout všech svých úspěchů bez jihlavského a kutnohorkského stříbra – v době Václava II. se v Čechách těžilo asi 40 % stříbra v Evropě. Jediná původní česká panovnická dynastie vymřela po meči českým a polským králem Václavem III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306.
[editovat] Za vlády Lucemburků
Roku 1310 se po čtyřech letech zápasů o trůn a nepořádků v zemi dostává k vládě Jan Lucemburský, manžel dědičky českých zemí Elišky Přemyslovny. Zdejší sebevědomá šlechta nakonec vyvolala Janův odpor k zemi, které vládl třetinu století, přesto mu Čechy vděčí za mocenský vztestup. Jan rozšířil české země takovým způsobem, že se jeho synovi jen těžko dařilo je udržet pohromadě. O zásluhách Janova dědice Karla IV. pro Česko není třeba se více šířit – podařilo se mu udělat z českých zemí a Prahy jedno z nejdůležitějších politických a kulturních center Evropy. S karolinskou dobou (období vlády Karla a Václava IV.) tak přišlo nejslavnější obdbí českých dějin.
Rozbroje Karlových synů Václava IV. a Zikmunda a výbuch husitské revoluce naopak českou zemi rozvrátily. Husitství znamenalo pro české země těžkou hospodářskou ránu a přes jeho význam pro pozdější vývoj protestanství pověst Čechů v německých zemích nevylepšovalo. Císařem Zikmundem skončilo slavné lucemburské období, kdy tento rod na 130 let patřil k nejmocnějším evropským dynastiím.
[editovat] Doba poděbradská a jagellonská
Po odeznění husitské revoluce kupodivu nebyl o českou korunu zájem, královský majetek byl totiž rozkraden. Situace využil Jiří z Poděbrad, který v českých zemích vládl za Zikmundova vnuka Ladislava Pohrobka a po jeho smrti se stal králem. Jeho vláda znamenala zklidnění situace mezi katolíky a kališníky. Dědici krále Jiřího se stali Jagellonci (Český stát za vlády Jagellonců). Slabá vláda Jagellonců, kdy spíše šlechta vládla králi, trvala jen půl století a ukončila ji bitva u Moháče.
[editovat] Pod habsburským žezlem
Po vymření česko-uherské větve Jagellonců si česká šlechta zvolila za krále Ferdinanda I., manžela Anny Jagellonské. Důvodem byl především žalostný stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Ferdinandem I. se na příštích 400 let dostal v Čechách k moci rod, který se hlavně sňatkovou politkou vypracoval mezi přední panovnické dynastie vůbec, v českých zemích však Habsburkové zůstali spíše symbolem zpátečnictví a národního útlaku.
Lesk dokázal přinejmenším Praze vrátit Rudolf II., po jeho smrti ale dochází k rozkolu mezi katolíky a protestanty. Protestantské české stavy si zvolily za krále Fridricha Falckého, který ale neměl potřebné vlastnosti vůdce. Bohatá šlechta sice mohla zabezpečit nezávislé Čechy, zůstávala ale nejednotná. Po bitvě na Bílé hoře nastává období, která pozdějí obrozenecké dějepisectví ne úplně správně hodnotí jako dobu temna. Obnovené zřízení zemské skutečně rušilo řadu výsad nejen Čech ale i ostatních zemí svatováclavské koruny a zaručovalo nástupnost habsburského rodu a jistou nápravu znamenala teprve osvícenská vláda Josefa II.
Národností nerovnost byla realitou habsburské monarchie, vládnoucími národy byli Rakušané a Maďaři. V druhé polovině 19. století už ale byli Češi moderním národem a Čechy patřily k hospodářsky nejvyspělejším korunním zemím Rakouska-Uherska. Habsburská monarchie, která se i přes hospodářské zaostávání a národnostní nepokoje dokázala vždy udržet pohromadě, neustála náraz I. světové války. Čechy se pak 28. října 1918 staly součástí sice demokratického, avšak v kontrastu s dosavadní praxí decentralizované Habsburské monarchie, již znatelně centralizovaného Československa v čele s prezidentem Masarykem.
