Carl Gustaf Emil Mannerheim
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, baron z Mannerheimu (* 4. června 1867 na zámku Louhisaari Manor – 27. ledna 1951 v Lausanne) byl finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce, jeden z architektů samostatného Finska. Finy je ctěný jako národní hrdina a tvůrce a ochránce samostatnosti Finska, v prosinci 2004 jej Finové v televizním hlasování zvolili největším Finem všech dob. Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 20. století a vynikajícího stratéga obranných, zdržovacích a ústupových bojů.
Obsah |
[editovat] Mládí
Maršál Mannerheim pocházel z významného šlechtického rodu Mannerheimů. Jeho děd, hrabě Carl Gustaf Mannerheim, byl významný entomolog a soudce a jeho otec, hrabě Carl Robert Mannerheim, neúspěšný obchodník, který zbankrotoval a krátce po narození Carla Gustava rodinu opustil a odjel do Paříže, kde se živil jako umělec. Matka Carla Gustafa, Hedvig Charlotta (Hélène) von Julin, byla dcera obchodníka. Jako v pořadí třetí syn hraběte obdržel po narození titul baron (finsky Vapaaherra, švédsky Friherre). Dětství prožil na rodiném zámku Louhisaari Manor, který ale musel být v roce 1880 prodán, aby byly pokryty největší otcovy dluhy a v roce 1881 zemřela matka Carla Gustava a dozor nad jejími sedmi dětmi převzal strýc z matčiny strany, Albert von Julin.
V roce 1882 byl patnáctiletý Carl Gustaf odeslán na Kadetní školu v Hamině. V roce 1886 byl ze školy vyloučen pro porušení disciplíny. Poté studoval na soukromém lyceu v Helsinkách a poté, co v červnu 1887 složil přijínací zkoušky na univerzitu, nastoupil ve 20 letech na Nikolajevského jízdní školu v Petrohradě. Po jejím absolvování (1889) obdržel hodnost korneta a byl umístěn v řadách jízdního pluku působícího v Polsku, kde čekal, až se uvolní místo v rytířské gardě.
[editovat] Kariéra v ruské armádě
V roce 1891 byl Mannerheim povolán do služby v rytířské gardě carevny Marie Fjodorovny v Petrohradu. Jeho příbuzní mu dojednali sňatek s Anastásií Arapovou (1872-1936), dcerou ruského genrála Nikolaje Arapova, s níž měl dvě dcery: Anastázii (1893-1977) a Sophii (1895-1963). Manželství nebylo příliš šťastné, v roce 1902 se manželé přestali stýkat a v roce 1919 následoval formální rozvod.
Mannerheim sloužil v řadách rytířské gardy až do roku 1904. V letech 1897-1903 sloužil v administrativě dvorských stájí, kde zodpovídal za nákup a výběr koní a chovných hřebců pro potřeby gardy. V roce 1903 byl pověřen dohledem nad přehlídkovými jízdami švadrony a stal se členem komise dohlížející na tréning jezdeckých schopností. V říjnu 1904 byl Mannerheim přidělen v hodnosti podplukovníka ke štábu 52. Něžinského dragounskému pluku, s nímž se přesunul do Manchurie a posléze bojoval v rusko-japoské válce. Zde se odstartovala jeho hvězdná kariéra, když byl v průběhu bitvy u Mukdenu povýšen za statečnost a vynikající velení povýšen na plukovníka.
Po válce pobýval Mannerheim na přelomu let 1905 a 1906 ve Finsku a Švédsku, kde reprezentoval svoji rodinu ve vyšších kruzích a na Finském sněmu. Poté jej carský generální štáb pověřil vedením dvou vojensko-vědecko-diplomatické expedic. Trasa té první, kterou s výpravou absolvoval i francouzský vědec Paul Pelliot, vedla z Turkmenistánu do Kašgaru (červenec až říjen 1906), druhá pak do Pekingu (1906-1908). Mannerheim urazil na obou expedicích dohromady 14 000 km v sedle a setkal se i s dalajlámou. Na obou cestách nasbíral spoustu vědeckého materiálu, který je dodnes vysoce ceněnou součástí sbírek Finského národního muzea. Jeho výprava byla velmi významná i z vojenského hlediska, neboť oblast, kterou procestoval, byla vnímána jako krizová a slibující možné politické i vojenské střety mezi Velkou Británií, Čínou a Ruskem a Mannerheim měl za úkol ji prozkoumat, zaznamenat nálady mezi obyvateli a připravit půdu pro pžípadné vojenské akce (viz tzv. Velká hra).
Po návratu z výpravy jeho kariéra strmě stoupala: v roce 1909 velel jízdnímu pluku, v roce 1910 byl povýšen na generálmajora a převzal velení nad plukem carské gardy dislokovaným ve Varšavě. V roce 1912 se stal členem carské družiny a o rok později převzal velení nad jízdní brigádou.
Za první světové války bojoval Mannerheim na rusko-rakouské a rumunské frontě postupně jako velitel jízdní brigády, 12. jízdní divize (1915) a nakonec 6. jízdní armády (léto 1917). Během války obdržel hodnost generálporučíka a byl dekorován několika vyznamenáními, mezi jinými též nejvyšším ruským vojenským vyznamenáním - Křížem sv. Jiří. Krátce po převzetí velení nad armádou Mannerheim onemocněl a byl propuštěn na léčení. Jelikož byl tvrdým odpůrcem komunismu, po bolševickém převratu už pro něj nebylo v ruské armádě místo (navíc by o ně stejně nestál) a koncem roku 1917 se vrátil domů do Finska, které právě vyhlásilo samostatnost.
[editovat] Občanská válka
Mannerheim dorazil do Helsinek 18. prosince 1917. Situace byla neutěšená. V zemi byla stále přítomna ruská vojska věrná bolševické vládě (asi 42 500 mužů), která je přes uznání finské samostatnosti odmítala odvolat, a v ulicích se bez centrálního velení střetávaly bílé a rudé gardy. Ruské jednotky navíc zásobovaly rudé gardy zbraněmi a předpokládalo se, že v případě občanské války rudé otevřeně podpoří. Mannerheim, který vstoupil krátco po svém příjezdu do tzv. Vojenského výboru, vyzval za těchto okolností k rychlým činům. 16. ledna 1918 jej Senát jmenoval vrchním velitelem dosud prakticky neexistující Finské armády. Mannerheim poté vyrazil na sever do oblastí, kde měli převahu bílí, aby odtud začal organizovat svá vojska. Z Ruska v té době proudily do finska davy revolucionářů a „dobrovolníků“, kteří měli podpořit rudé povstání, jehož zahájení schválilo vedení sociálních demokratů 25. ledna. Již dva dny předtím ruský komisař pro válku vydal rozkaz ruským vládním jednotkám ve Finsku, aby spolupracovaly s rudými gardami při odzbrojování bílých gard. Finská vláda na to reagovala prohlášením bílých gard za vládní jednotky, jejichž napadení bude hodnoceno jako válečný akt a zveřejnila Mannerheimovo jmenování vrchním velitelem.
Generál Mannerheim se pod dojmem stále častějších incidentů rozhodl dále neváhat a nařídil bílé gardě zahájit odzbrojování ruských jednotek. Premiér Svinhufvud jej na poslední chvíli žádal, aby plán zrušil, neboť podle něj existovala naděje, že se mu podaří dohodnout s ruskou bolševickou vládou, ale Mannerheim se rozhodl jeho žádost ignorovat. Akce obou stran tak začaly téměř současně. Rudí ovládli Helsinky, Vyborg a Tampere (jediný výraznější neúspěch Mannerheimovy odzbrojovací akce) a řadu dalších měst a spojili se zde s ruskými jednotkami, Mannerheimovy síly pak nečekaně obklíčily a odzbrojily ruské posádky ve Vaase, Mikkeli a všude na severu. Zabrání ruských vojenských skladů poskytlo dostatek materiálu k vyzbrojení tzv. Ochranného sboru a jeho podstatnémui rozšíření a vzbudilo nadšení mezi sympatizanty bílých. Zbylá ruská vládní vojska se poté už otevčeně postavila na stranu rudých, čímž jí na jedné straně poskytla velmi vydatnou vojenskou podporu, na druhé straně ji ale velmi poškodila, neboť většině řadových Finů se předchozí ruská vláda ve Finsku pranic nelíbila, ruská vojska byla ve Finsku značně nepopulární a rudí začali být u řady občanů vnímáni jako nepřátelé nezávislosti finského státu.
Mannerheim se rozhodl hrát o čas. I přes výrazný růst byl Ochranný sbor několikanásobě slabší než rudé grady a jejich ruští spojenci a měl i horší výzbroj. Rychle ale rostl o dobrovolníky z řad finského obyvatelstva i zahraničí (ačkoliv Mannerheim tvrdě odmítal přijmout intervenci jiného státu, sám žádal o pomoc dobrovolníky z řad občanů cizích zemí), zejména Švédska. Dorazit měl též 27. mysliveckého praporu z Německa (jednotka složená z finských dobrovolníků). Zároveň se organizovala síť bílých partyzánských jednotek na území ovládaném rudými. Pro výše zmíněné skutečnosti se rouzsáhlejší ofenzívy odehrály pouze v západní části fronty (kde byly velmi úspěšné) a v protoru Tampere, kde ale selhaly. Rudé síly podporované ruskými vojsky zahájily rozsáhlou ofenzívu, ale Mannerheim ji promyšlenou obrannou nejprve zpomalil a pak zastavil. Poté sám zahájil vlastní rozsáhlé a pečlivě připravené údery, které vyústily v rozhodující bitvu o Tampere. Po pádu této klíčové bašty rudých pak zahájil další rozsáhlou ofenzívu, kterou posléze podpořily německé intervenční jednotky, které povolal v rozporu s jeho stanoviskem Senát. Obrana rudých se pod těmito údery už rychle zhroutila. V květnu válka skončila a krátce poté Mannerheim (v průběhu bojů povýšený na generála kavalérie) pro spory s Vládou a Senátem o další směřování armády rezignoval (stalo se tak poté, co senátoři navrhli, aby bylo budování armády svěřeno německému dohledu a generál dostal k ruce německého důstojníka, který by kontrasignoval jeho rozkazy).
Poté odjel ze země do Švédska, kde odpočíval a občas vedl neoficální politická jednání. Švédský král jej vyznamenal velkokřížem Mečového řádu za zásluhy o Švédsko, konrétně za to, že se díky jeho vítězství země přestala obávat bolševické invaze. Potém byl pověřen diplomatickou misí ve Francii a Velké Británii, kde měl (jakožto odpůrce proněmecké orientace Finska) odvrátit nepřátelské nálady tamních vlád. V této úloze uspěl. V prosinci byl po návratu ze své mise zvolen regentem.
[editovat] Meziválečné období
Koncem roku 1918 je Mannerheim povolán do čela Finska jako regent země. Připravuje její novou ústavu a přerod v království, ale toto je zmařeno parlamentními volbami v roce 1919, v nichž drtivě zvítězí strany klonící se k vyhlášení republiky. Mannerheim se po krátkém váhání rozhodne nepoužít svého práva veta a volby a republikánskou formu ústavy akceptuje. Vzápětí poté kandiduje na prezidenta, je však poražen socialistou Kaarlo Juho Ståhlbergem. Stahuje se tedy z veřejného života, cestuje po Evropě a shání prostředky jednak pro charitativní organizaci pro sirotky, kterou sám založil v roce 1920 (dnes největší organizace zabývající se péčí o děti ve Finsku), jednak pro Finský červený kříž.
V roce 1929 jej polofašistické hnutí Lapua vyzývá ke svržení vlády a převzetí moci v zemi. Mannerheim odmítá a vyzve hnutí, aby se rozpustilo dříve, než bude armáda nucena zasáhnout. To jeho výzvy uposlechne a celé operetní „povstání“ končí bez jediného výstřelu (jen jeho vůdce a zakladatel Lapuy generál Kurt "Martti" Wallenius je zatčen a stráví nějakou dobu ve vězení).
V roce 1931 nový finský prezident a starý spolubojovník z roku 1918 Pehr Evind Svinhufvud povolává Mannerheima zpět do vedení země jako předsedu rady obrany. Mannerheim se zoufale snaží zvýšit bojeschopnost zanedbané finské armády, ale nemá nejmenší šanci, protože jeho návrhy vojenských rozpočtů jsou neustále seškrtávány hluboko pod přijatelnou mez. Frustrovaný Mannerheim opakovaně podává svoji rezignaci, je ale prezidentem vždy přesvědčen, aby ji vzal zpět, že příští rok bude lépe. Situace se nezlepší ani poté, co Svinhufvuda nahradí v prezidentském úřadě Kallio.
Poněkud úspěšnější jsou Mannerheimovy diplomatické snahy v oblasti vojenské spolupráce se Švédskem. Snahy o uzavření spojeneckých smluv s Polskem, Francií, Švédskem a Norskem sice selžou, ale až bude nejhůř, Švédsko pomoc (čistě neoficiální) pošle. V roce 1933 je Mannerheim povýšen na polního maršála (do dnešních dnů jediného v historii země).
[editovat] Podruhé generalissimem
V roce 1939 Mannerheimovy špatné vztahy s parlamentem a vládou (problémy se týkají samozřejmě rozpočtu) gradují. Mannerheim podává demisi a odmítá ji stáhnout, navíc se poprvé se svými protesty obrací na veřejnost. Tentokráte vítězí a rozpočet je mu navýšen (hrozba ze strany SSSR už narostla natolik, že si jí všimla i většina politiků). Je však již příliš pozdě. Stalin s Molotovem se obrací na Finsko se zcela nehoráznými požadavky a když je Finové odmítnou, 30. listopadu 1939 SSSR jejich zemi napadne. Prezident Kallio ještě týž den jmenuje Mannerheima vrchním velitelem Finských ozbrojených sil a převede na něj velkou část svých pravomocí. Propuká Zimní válka. A spolu s ní přichází jeden z největších debaklů v historii Rudé armády. Její plán na zničení finské armády ve 14 dnech a obsazení Helsinek k 21. prosinci 1939 (měl to být dárek ke Stalinovým šedesátinám) skončil katastrofou neuvěřitelných rozměrů navzdory pětinásobné početní převaze a mnohem lepší výzbroji. Mannerheim znal ruskou a bolševickou povahu až příliš dobře, než aby se nechal překvapit.
Když Rudá armáda zaútočila, finské ozbrojené síly již byly plně zmobilizované a nastupovaly do předem pečlivě zbudovaných a dobře maskovaných obranných pozic. Nálety směrované na hlavní základny finského letectva zasáhly prázdné prostory, neboť letouny byly již dávno rozptýleny v polních letištích. Baltická flotila mající za úkol provést vyloďovací operace po celém jižním pobřeží Finska zjistila, že pobřežní vody jsou již zaminované a že dobře zbudovaná pobřežní baterie má proti lodi jednu podstatnou výhodu - nedá se potopit.
První ofenzíva Rudé armády byla zastavena v krvavých bitvách u Suomussalmi (kde jediná nekompletní finská divize vedená plukovníkem Siilasvuem zničila 47. armádní sbor Rudé armády), Kuhma, Tolvajärvi, Taipale, Summy, jezera Muolla, a na řekách Kollaa a Vuoksi, případně sama od sebe uvízla v zasněžené divočině okolo Salle a Petsama. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců, jakož i to, že některé jednotky vyčleněné pro útok představovaly póvl i podle měřítek SSSR. Zcela selhaly naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí (dokonce i ta nejextrémnější frakce zakázané komunistické strany vydala prohlášení, ve kterém označila SSSR za nepřítele dělnictva a vyzvala všechny pracující k boji za svobodu Finska). Projevila se nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršil fakt, že Zimní válka připadla na jednu z nejkrutějších zim 20. století. 20.12., den před Stalinovými narozeninami, musela Rudá armáda pro nedostatek mužů zastavit akce na klíčové frontě na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii, několikanásobný řetěz zpevněných polních opevnění a lehkých pevnůstek, který zde Mannerheim nechal ze svých skromných rozpočtů zbudovat.
Samozřejmě takovýto debakl si SSSR nemohl líbit a nová ofenzíva započatá 1. února, vedená patnáctinásobnou přesilou toho nejlepšího, co se dokázalo sebrat po celém sovětském impériu, už byla víc, než mohla nepočetná Finská armáda trpící nedostatkem střeliva vydržet. Mannerheimovi tak nezbylo než přiznat porážku (o dva měsíce později než očekával i v těch nejoptimističtějších scénářích). Potvrdila se všechna jeho varování. Politika neutrality a spoléhání se na Společnost národů selhala. Vojenský materiál poslalo sice relativně hodně států, ovšem dostat ho do Finska byl problém. Relevantní vojenskou pomoc poskytlo pouze Mannerheimem vyjednané Švédsko - jedna dobrovolnická stíhací peruť a dva posílené prapory dobrovolníků však byla zoufale málo proti nepříteli, který nasadil do války víc vojáků, než kolik mužů měl celý finský národ včetně nemluvňat. Finsko muselo odstoupit SSSR velká území, zaplatit značné reparace a zavázat se k určitým formám spolupráce. Také mu muselo poskytnou kýženou základnu v Hanko.
Konec války však neznamenal konec práce. Nikdo ve Finsku nevěřil, že by to byl konec. Celkově se předpokládalo, že jde pouze o příměří, že armáda získala pouze odklad. Touha pomstít se za nespravedlivou porážku a získat zpět ztracená území se mísila s vědomím, že pro SSSR to neskončilo a že Finsko bylo jen odsunuto jakožto problémový cíl někam na konec řady. Následné kroky SSSR rozhodně nepřispěly k uklidnění situace a násilné zábory Litvy, Lotyšska a Estonska změnily už tak obrovské obavy Finů v čirý děs. Jediný stát v Evropě, který neměl žádné dluhy se pomalu stával jedním z nejzadluženějších, v zoufalé snaze urychleně nakoupit zbraně a dovyzbrojit svoji armádu. Trvání základní vojenské služby bylo prodlouženo na dva roky a byla nakoupena ta nejmodernější technika.
Bylo však nutno zajistit Finskou existenci i politicky, neb jak Mannerheim sám připouštěl, Finská armáda nikdy nemůže být silná natolik, aby mohla sama vzdorovat takovému kolosu, jakým byl Sovětský svaz. Maršál, jehož prestiž v rámci domácí i mezinárodní politiky narostla do neuvěřitelných rozměrů, nemohl být z této důležité oblasti vyloučen. Nebylo však z čeho vybírat - když selhaly plány na Unii se Švédskem a SSSR začal stupňovat tlak dalšími požadavky a incidenty na hranicích, Mannerheim se zaťatými zuby souhlasil s jednáním s Hitlerovským Německem. Osobně se těchto jednání odmítl zúčastnit, souhlasil však s tím, aby generální štáb poslal do Německa několik vyšších důstojníků, kteří by neoficiálně projednali vývoj vztahů a spolupráce v případě válečného konfliktu SSSR-Německo či SSSR-Finsko. Výsledkem jednání byla smlouva o tom, že Finsko umožní průchod německých jednotek skrz své území a výsostné vody a připustí dislokaci a vojenské akce německých jednotek v severním Finsku a Laponsku. Později se ještě dohodli na principech vzájemné vojenské spolupráce pro případ společných akcí proti Rudé armádě, pokud se vyřeší „související politické problémy“. Těmi byl myšlen fakt, že Mannerheim s vládou rozhodli, že se Finsko pokusí vyhnout účasti ve válce Německo-SSSR, nebo alespoň to udělat tak šikovně, aby Finové v žádném případě nevyhlíželi jako agresor. Zároveň ale bylo považováno za nutné, aby se boje vedly mimo finské území.
Když Německo 22. června SSSR napadlo, finská armáda právě prováděla mobilizaci. Finsko okamžitě vyhlásilo neutralitu (německé jednotky útočící z Laponska a severního Finska odůvodnilo ruskými jednotkami působícími z námořní základny v Hanko).
SSSR odpověděl 25. června 1941 masivními nálety na finská města a dělostřeleckým ostřelováním finského území. Finsko vzápětí vyhlásilo SSSR válku a odmítlo nadále akceptovat výsledky Zimní války. Finská armáda vedená Mannerheimem bleskově rozdrtila ruské jednotky umístěné na Karelské šíji a v Ladožské Karelii (němečtí generálové to s uznáním okomentovali jako „finský blitzkrieg“) a jelikož mír byl v nedohlednu, pokračovala v útoku v oblasti Ruské Karelii směrem na Oněžské jezero, řeku Svir a Bílé moře. Poté, co přerušila jižní část Murmanské magistrály a dosáhla linie Ladožské jezero - řeka Svir - Oněžské jezero, Mannerheim ofenzívu ukončil a vyzval vládu, aby nabídla SSSR výměnu mír a uznání hranic z roku 1939 za navrácení Ruské Karelie. Vláda tak několikráte tajně učinila, byla však pokaždé odmítnuta. Mannerheim se tedy soustředil na minimalizaci finské účasti na válce. Odmítl zaútočit na Leningrad či pokračovat v akcích za řeku Svir a zcela vyloučil větší posílení německých jednotek v Laponsku Finskou armádou. Neobměkčila ho ani Hitlerova nabídka vrchního velení nad jednotkami Osy v celém Finsku. Posléze demobilizoval část svých vojsk a důrazně se vyslovil proti náboru dobrovolníků pro cizinecké jednotky SS, které Němci chtěli ve Finsku pořádat. Když mu však Churchill zaslal emotivní dopis, ve kterém ho žádal, aby zvážil, na čí straně bojuje a že by se měl přidat ke spojencům, odmítl to jako nemožné: „Chcete-li přežít, můžete přistoupit na spojenectví se Sovětským svazem jen tehdy, jste-li hodně silný a hodně daleko.“
Následovalo dvaapůl roku klidu, přerušeného jen v roce 1942 zcela neúspěšnou ofenzívou Rudé armády na řece Svir a obrovskými oslavami maršálových 75. narozenin, u příležitosti kterých obdržel čestnou hodnost maršál Finska. Při této příležitosti byl též „poctěn“ návštěvou Hitlera a říšského maršála Göringa (dle svých vlastních slov to za poctu rozhodně nepovažoval).
V roce 1942 začínalo Finsko pociťovat stále sílící tlak Německa ohledně Židů. Jednalo se jednak o několik tisíc finských Židů, jednak o stovky židovských uprchlíků převážně ze Švédska a Norska. Zatímco o otázce vlastních Židů se finská vláda odmítla bavit, v otázce těch cizích váhala, neboť Němci hrozili zastavením dodávek životně důležitého vojenského materiálu. Patrně by nakonec tlaku podlehla, kdyby se neobjevil odpůrce skutečně nečekaný. Z hlediska logiky by Mannerheim měl být jako první pro souhlas s německými požadavky, neboť pod něj spadala armáda ohrožená krácením dodávek, nemluvě o tom, že jeho vztahy s Židy byly na bodu mrazu od roku 1939, kdy zabavil většinu majetku synagog pro válečné účely. Přesto se postavil proti vydání Židů s razancí, jakou předtím v politice projevoval málokdy. Když vláda přesto několik Židů tajně vydala, varoval ji, že bude-li se to opakovat, podá okamžitě rezignaci, nemluvě o tom, že bude informovat veřejnost. Vláda proto další vydání Židů odmítla - německé straně to odůvodnila Mannerheimovým postojem a doporučila jí, aby si to vyjednala s ním. Mannerheim mezitím uklidnil finské židovské předáky prohlášením, že nepřipustí vydávání jejich souvěrců a bratří: „Čest Finska to nedovolí!“
Když bylo posléze v Německu zatčeno několik Finů židovského původu, rozzuřený Mannerheim varoval generála Dietla velícího německým jednotkám ve Finsku, že stáhne veškeré finské jednotky, co ho podporují, a že uzavře železnice, které mu dodávají zásoby. Po dalších dvou dnech hrozeb a protestů incident skončil propuštěným zatčených. Když se počátkem roku 1944 pokusili Němci znovunastolit Židovskou otázku, odmítl se o tom bavit: „Budete si muset počkat, až budu mrtvý…“
V roce 1944 klid na frontě panující skončil. Síla Německa upadala a v přímé úměře s tím klesala jeho angažovanost ve Finsku. Navíc Stalin dospěl k názoru, že bude snažší porazit spojence Německa než Německo samo a Finsko držící se stranou bojů charakterizoval jako „unavené válkou a toužící po míru“. V létě 1944 zahájila Rudá armáda zdrcující ofenzívu. Pro Mannerheima znamenala strašlivý šok, protože se spolehl na hlášení tajných služeb, které mu dodaly mnohem pozdější datum a podstatně menší síly nepřítele. Přední obranné linie na Karelské šíji byly proraženy z chodu a dříve než se stihly shromáždit hlavní finské síly, byla prolomena i hlavní obranná linie. Mannerheim si ale i přesto zachoval chladnou hlavu. Odvolal panikařícího velitele vojsk na Karelské šíji (který hodlal své dosud nesoustředěné jednotky vrhnout po částech do sebevražedného protiútoku) a nařídil frontovým jednotkám vést zdržovací boj a pomalu ustoupit k improvizované linii Taipale-Vuoksi-Západní břeh Viipurského zálivu. Toto se také podařilo uskutečnit. Ofenzíva nepřítele se zde zarazila, částečně díky spěšné dodávce pěchotních protitankových zbraní z Německa.
Sovětskému svazu bylo nabídnuto mírové uspořádání dle hranic roku 1940, ale Stalin odmítl s tím, že požaduje bezpodmínečnou kapitulaci. Rudá armáda přesunula na finskou frontu další jednotky a chystala se k dobytí Finska. Mannerheimova vojenská kariéra dosáhla svého posledního a nejvyššího vrcholu. 25. června 1944 propukla bitva v sektoru Tali-Ihantala, největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí. Skončila 9. července. Finská Armáda, které veleli Mannerheim a Taavetti Laatikainen, v ní zastavila třikrát silnější a lépe vyzbrojená vojska nepřítele a způsobila mu těžké ztráty (22 000 mrtvých a 500 vyřazených tanků).
[editovat] Prezident Finska
Neúspěch, který Rudá armáda na Karelské šíji utrpěla navzdory nasazení elitních gardových jednotek (zejména 30. gardový sbor), přivedl Stalina k názoru, že dobývat Finsko se mu nevyplatí (potřeboval své jednotky k rychlému obsazení mnohem bohatší a hůře bráněné střední Evropy) a nabídl podmínky, které se daly přijmout. Prezident Risto Ryti, který představoval překážku pro uzavření míru pro svůj osobní dopis Hitlerovi, v němž ho ujišťoval o nezrušitelnosti finskoněmeckého spojenectví (podmínka německé pomoci a klíčových dodávek), rezignoval a parlament zvolil 4. srpna 1944 prezidentem Mannerheima. Ten prohlásil osobní závazky učiněné svým předchůdcem za irelevantní pro své konání, zrušil spojenectví s Německem, nařídil jeho jednotkám opustit severní Finsko, formálně mu vyhlásil válku a uzavřel příměří s SSSR.
V následujících 2 letech vedl Finsko, ale jeho pozice byla značně obtížná. Přišli noví mladí politici, kterým nerozuměl, premiérem se stal diplomat Juho Kusti Paasikivi, kterého nesnášel, a politika se pod tlakem SSSR ubírala směrem, který se mu příčil. Když pak Finsko muselo přistoupit k odsouzení některých svých politiků a generálů za přípravu útočné války (což Mannerheim považoval za absurdní a vysoce nespravedlivé, neb Pokračovací válku považoval za vynucenou a obrannou a dotyčné za hrdiny a statečné vůdce národa), na protest odstoupil (formálně ze zdravotních důvodů, protože nechtěl provokovat Sovětský svaz, nicméně národ jeho čin pochopil přesně tak, jak zamýšlel).
[editovat] Konec života
Svůj život dožil v sanatoriu ve švýcarském Lausanne, kde psal své paměti, které vyšly v angličtině, finštině a švédštině. Byl mu dopřán státní pohřeb se všemi vojenskými poctami, nicméně většina významných politiků (prezident, premiér a další) nebyla přítomna, aby nebyl provokován SSSR. Spontánně se však na něm sešlo obrovské množství lidí, což SSSR nelibě nesl. Část ceremoniálu uhradily z vděčnosti spolky finských Židů, kteří též přispěli na různé bysty a muzea spojené s Mannerheimovou osobou.
| Předchůdce: | 1944–1946 | Nástupce: | ||||
| Risto Ryti | Carl Gustaf Emil Mannerheim | Juho Kusti Paasikivi |
[editovat] Externí odkazy
[editovat] Použitá literatura
- Karel Richter: Hranice placená krví. Sovětsko-finské války; Nakladatelství Epocha, Praha 2006, ISBN 80-86328-97
