Ivan III.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ivan III., veliký kníže moskevský a vší Rusi

Ivan III. (též Ivan Veliký, Ivan III. Vasiljevič) (22. ledna 1440 – 27. října 1505) z rodu Rurikovců byl od roku 1462 velikým knížetem moskevským. Významně rozšířil území Moskevské Rusi o zbývající dosud nezávislá ruská knížectví, proto začal používat titulu veliký kníže vší Rusi (velikij kňaz vseja Rusi). V některých diplomatických listech, adresovaných méně významným panovníkům, se dokonce tituloval jako car. Historiký bývá nazýván Veliký.

Otcem Ivana III. byl moskevský velkokníže Vasilij II. Temný. Ivan III. se stal nejprve spoluvládcem svého otce. Po otcově smrti roku 1462 pak již vládl sám.

V roce 1472 se podruhé oženil, a sice se Zóé Palaiologovnou, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie. S jejím příchodem do Moskvy převzal Ivan ceremoniál byzantského dvora, do ruského znaku umístil dvouhlavého orla, který symbolizoval odkaz na původní byzantský znak. Postupem času vznikla v ruských církevních kruzích teorie Moskva – třetí Řím: Dva Římy padly (Řím, Konstantinopol), třetí stojí a čtvrtý nebude. Tato teorie se však nikdy nestala oficiální panovnickou doktrinou.

Ivan dovršil sjednocování ruských knížectví pod vládou Moskvy a také přispěl ke konečnému odstranění tatarské nadvlády, kterou v této době představovala už jen poplatná závislost na Velké hordě, jednom z nástupnických států Zlaté hordy. Skončila roku 1480 „stáním“ na řece Ugře. Roku 1487 uznal naopak svoji závislost na Moskvě další z chanátů, Kazaňský, rozkládající se na řece Volze. To mu mimo jiné umožnily přátelské vztahy s dalším tatarským státem, krymským chanátem. Později navázal displomatické styky také s osmanským sultánem, který byl lenním pánem krymského chána.

Roku 1471 a 1478 uspořádal Ivan III. dvě vojenské výpravy proti Novgorodu Velikému a připojil ke svému státu rozlehlé území Novgorodské země. V roce 1485 bylo připojeno veliké knížectví tverské. Formální samostatnost si nyní uchovával pouze Pskov a veliké knížectví rjazaňské. Fakticky však byly již silně závislé na Moskvě a k jejich připojení došlo za vlády Ivanova syna Vasilije III. (Pskov 1510, Rjazaň 1521).

Další ruská knížectví se již nacházela pod litevskou nebo polskou nadvládou. To postupně přivádělo na pořad dne otázku, zda zahájit expanzi tímto směrem. Většina obyvatel rozlehlého litevského státu byla ruského původu a vyznávala pravoslaví. Mnoho zdejších knížat proto přecházelo dobrovolně pod moskevskou svrchovanost. Neklid na moskevsko-litevské hranici přerostl ve válku (1487–1494), během níž dosáhla Moskva významných územních zisků. Ty povrdil další válečný konflikt s Litvou (1500–1503), do něhož se zapojilo také Livonsko (1501–1503).

Za Ivana III. se ve východní Evropě zformoval mohutný stát, o nějž začaly jevit zájem mnozí evropští panovníci. Diplomatické styky byly navázána například s římskými císaři Fridrichem III. a Maximiliánem I., uherským králem Matyášem Korvínem nebo moldavským vojevodou Štefanem III. Velikým.

Ivan III. během své vlády podporoval výstavbu v Moskvě. Na nových kremelských chrámech a panovníkově paláci pracovali mimo jiné významní italští stavitelé Aristotele Fioravanti a Alesio Novi. Roku 1497 vydal veliký kníže u příležitosti korunovace svého vnuka Dmitrije (syn careviče Ivana Mladšího a moldavské princezny Jeleny Vološanky), nový zákoník tzv. Suděbnik. Jedno z jeho nejdůležitějších ustanovení bylo tzv. právo Jurjeva dne o stěhování poddaných.

Podle tohoto zákona směli poddaní opustit panství své vrchnosti pouze dva týdny následující po dni sv. Jiří (v pravoslavném kalendáře je na podzim). Podmínkou bylo, že vyrovnali vůči svému feudálnímu pánu všechny pohledávky (odvedli příslušnou rentu) a zaplatili požadovaný poplatek, tzv. požiloje, což jim možnost odchodu ztěžovalo. Smyslem tohoto opatření bylo zajistit státu daňové poplatníky a feudálům, především drobné a střední poměstné šlechtě, vykonávající vojenskou službu, závislou pracovní sílu, která by obdělávala jí propůjčené pozemky. Toto nařízení vedlo k postupnému zavádění nevolnictví v Rusku. Vyvrcholil vydáním zákoníku Sobornoje uloženije v letech 1648–1649, který uzákonil definitivní připoutání rolníků k půdě.

[editovat] Odborná literatura

Dana Picková, Habsburkové a Rurikovci na prahu novověku. Příspěvek k dějinám rusko-habsburských vztahů na přelomu 15. a 16.století, (Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, Monographia CLIV), Nakladatelství Karolinum, Praha 2002