Lucius Livius Andronicus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lucius Livius Andronicus (* kolem 278 př. Kr Tarentu † po r. 240 př. Kr.), byl římský dramatik řeckého původu.
Roku 272 př. Kr. byl Tarent dobyt Římany a L. Andronicus byl prodán do otroctví do Říma.
V dospělosti vyučoval děti M. Livia Salinatora, který jej propustil na svobodu. Po svém propuštění zůstal učitelem - vyučoval latinu a řečtinu. Protože byl v latině nedostatek psané literatury přeložil Odysseu, tento překlad byl značně nedokonalý, ale sloužil jako školní pomůcka až do Horatiova překladu. Odyssea byla psána saturnským veršem - přízvučný verš, nejstarší římské doby (vyskytuje se na náhrobcích, pořekadlech a v nejstarší římské poezii). Tento překlad byl položil základ římskému básnictví.
Roku 240 př. Kr. hrál „Ludi Romani“, jedná se o hry v latině, které měly velký úspěch a Římané pak zařadili hry na řadu slavností.
Později přeložil a napsal řadu her, které se podobají hrám populárním v tehdejším Řecku. S těmito hrami se do latiny dostalo mnoho básnických způsobů (především trocheje a jamby).
Za druhé punské války složil, na rozkaz senátu, píseň „Iuno Regina“ - Královna Junona.
Za svého života byl velmi uznávaným autorem - na jeho počest byl básníkům a divadelním hercům vyhrazen Minervin chrám na Aventině. Zde se mohli scházet ke společným bohoslužbám a poradám. Tím básníci v Římě získali jakési úřední uznání.
Pozdějšími autory nebyl příliš uznáván a ve zlaté době byla jeho díla podrobena drtivé kritice. Jeho díla nebyla považována za dostatečně dobrá ani kompozičně ani jazykově (jeho jazyk byl příliš hrubý). Tato kritika byla zcela jistě pravdivá, ale kritici jako by zapomněli na dobu vzniku jeho děl a na jeho velký význam ohledně rozvoje latinské literatury a latiny vůbec.