Maxim Gorkij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Maxim Gorkij (Максим Горький), vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov (Алексей Максимович Пешков), (28. března 1868 – 18. června 1936), byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu.

Narodil se v Nižním Novgorodě v rodině truhláře. Když mu bylo pět let zemřel mu otec na choleru v Astrachaně. Matka Varvara byla dcerou barvíře Kaširina v Nižním Novgorodě, provdala se podruhé velmi nešťastně. Dětská léta proto strávil v rodině despotického a podivínského dědečka. Jeho otec Maxim Savatjevič Peškov, byl synem důstojníka, který byl za cara Mikuláše I. vypovězen na Sibiř pro kruté jednání s véjáky. Po smrti otce r. 1873 došlo k odcizení mezi Gorkým a jeho matkou, který, jak se domnívala, zavinil otcovu smrt. (Otec se od něho nakazil cholerou a zemřel.) Nenáviděné dítě bylo vychovávano u děda Kaširina. V roce 1879 osiřel úplně a od té doby se musel živit víceméně samostatně, střídal různá zaměstnání- byl poslíčkem v obchodě, umyvačem nádobí na volžském parníku, učedníkem v dílně malíře ikon, pracoval jako nakladač v přístavu, jako pekařský dělník a pod. a od 15 let (1883) se toulal po Rusku a vzdělával se, jako samouk, čtením knih. V této době se aktivně zapojil do revolučního hnutí. Roku 1884, jako šestnáctiletý, se marně pokoušel o přijetí na univerzitu v Kazani.Od podzimu 1885 do jara 1887 pracoval v Kazani v pekárně V.S.Semjonova.

V roce 1887 se pokusil o sebevraždu v Kazani. Podle zprávy místních novin „Volžský věstník“ střelil se 12. prosince 1887 v osm hodin večer v Podlužní ulici na břehu řeky Kazanky v sebevražedném úmyslu do levé strany prsou. Dále říká novinová zpráva suše, že „Peškov byl ihned dopraven do zemské nemocnice, kde mu byla poskytnuta lékařská pomoc.“ Na svou sebevraždu, kterou vylíčil v autobiografické povídce „Případ z Makarova života“, Gorkij později velmi nerad vzpomínal.Roku 1888 pracoval u kaspických rybářů a byl železničním hlídačem.

V roce 1889 jel přes Tambov a Moskvu do svého rodiště k odvodu ale byl zproštěn vojenské služby ze zdravotních důvodů, jak sám poznamenává, „děravých neberou“. V roce 1889 byl zatčen pro styky s revolučními narodniky, po propuštění byl dán pod stály policejní dozor.

Na jaře 1891 se vydal znovu na toulky Ruskem. Procestoval celé jižní Rusko, donské stepi, Ukrajinu, Besarábii, Krym a severní Kavkaz, kde se usadil téměř na rok v Tiflise. Pracoval tam v železničních dílnách. Uveřejnil tu v září 1892, jako čtyřiadvacetiletý, také svou první povídku Makar Čudra v tifliském listě Kavkaz. Koncem roku 1892 se vrátil do Nižního Novgorodu. Od roku 1895 žil v Samaře. Za pobytu v Samaře přispíval do „Samarské gazety“ pod pseudonymem Jegudijil Chlamida. V redakci se seznámil s šlechtickou dcerkou Jekatěrinou Volžinou, gymnazistkou a korektorkou, se kterou se v roce 1896 oženil.

Roku 1902 byl zvolen čestným akademikem, ale na příkaz Mikuláše II. byla volba prohlášena za neplatnou. Na protest proti tomuto aktu se vzdali členství v akademi spisovatelé A.P.Čechov a V.G.Korolenko.

Po „krvavé neděli“ 9.ledna 1905 Gorkij uveřejnil proklamaci, za niž byl uvězněn v Petropavlovské pevnosti a propuštěn až na bouřlivé protesty světové kulturní veřejnosti. V roce 1906 cestuje po Finsku, Švédsku, Dánsku, Německu a po Francii. V březnu 1906 odplouvá do Ameriky, kam dorazil 23. dubna. V USA byl do konce roku 1906. Z USA pak odjel do Itálie kde na ostrově Capri žil až do roku 1913. V roce 1912 jej za svého pobytu na Capri navštívil také T.G.Masaryk, který si s ním až do první světové války často dopisoval. Koncem roku 1913 využil politické amnestie a vrátil se do Ruska. Po VŘSR odešel do emigrace, kde žil několik let(od roku 1921 odjíždí do Německa a do Sorrenta v Itálii), ale pak se na jednu ze Stalinových výzev roku 1928 vrátil. Trvale byl v Sovětskem svazu od roku 1931 do smrti 1936.

V Čechách (Mariánské Lázně 1923–1924) si léčil tuberkulózu. Gorkij přijel do Prahy 27.listopadu 1923, doprovázel ho šestadvacetiletý syn Maxim Peškov s manželkou. Přijeli z Berlína a ubytovali se v hotelu Beránek na Tylově nám. na Královských Vinohradech. 6. prosince 1923 přijeli do Mariánských Lázní, kde se ubytovali v hotelu Maxhof, později nazvaném Savarin. Mariánske Lázně opustil 3. dubna 1924, pak přes Prahu a Vídeň odjel do Neapole a Sorrenta. Informace, že 21. ledna 1924 zemřel Lenin, zastihla Gorkého právě v Mariánských Lázních, kam mu také psala N.K.Krupská. Právě v Mariánských Lázních vznikla jeho první verze statě O Leninovi, kde cituje deník „Prager Tagblatt“

Od roku 1928 mu bylo povolených ještě pět prázdninových návštěv v Sorrentu, ale od roku 1932 mu Stalin nedovolil odejít ze Sovětského svazu. Jeho návrat sovětský režim oslavoval jako velké vítězství své propagační války proti Západu. Ztracený syn byl zahrnut poctami: byl mu udělen Leninův řád, v Moskvě mu byl přidělen dům Rjabušinských, mistrovské secesní dílo, které naplnil na státní útraty vzácnymi uměleckými díly, o jeho životě byla natočena trilogie, jeho jménem byla pojmenována moskevská Tverská ulice a jeho rodné město Nižnij Novgorod bylo přejmenováno na Gorkij.Roku 1934 na 1. všesvazovém sjezdu spisovatelů přednesl hlavní referát a byl zvolen předsedou spisovatelské organizace. Všechny tyto pocty měli zajistit Gorkého politickou podporu. I když bylo historickým paradoxem, že Gorkij nebyl nikdy členem Komunistické strany a nezastával žádnou stranickou funkci.

Gorkij zcela jistě věděl o utrpení, které je Rusku způsobeno socialismem, ale přesto dál tento režim propagoval, rozhodl se obětovat pravdu revoluci. Snažil se to ospravedlňovat ruským národním charakterem. Tvrdil, že podmínky, ve kterých ruský lid v minulosti žil, v něm nemohly vypěstovat žádnou úctu vůči člověku, žádné vědomí občanských práv, žádný cit pro zákonnost. Do roku 1926 bylo považováno 51% sovětského obyvatelstva za gramotné (ve srovnání s 43% z roku 1917 a 35% z roku 1907) Tady se projevila jiná část Gorkého povahy: Lhát, aby utěšil, lhát, aby pravda tak tvrdě nedopadla. Lhát ze soucitu jako Luka Utěšitel ze hry Na dně - pravé Gorkého zobrazení sebe sama. Na druhé straně v něm neustále pracuje neomylný smysl pro spravedlnost (a tím spíše pro každou nespravedlnost) a soucit s jakýmkoliv lidským utrpením - ty hodnoty, z nichž vyrůstá všechen étos jeho díla. Tento smysl a soucit mu stále jasněji naznačuje, že to, co se před ním odehrává, není to, po čem toužil a o čem snily generace bojovníků za spravedlnost, ale jakási tragická fraška.

Podle slov Serga Beriji (syna Lavrentije Beriji), který si vzal v roce 1946 za manželku vnučku Gorkého - Marfu se:"Gorkému vůbec nelíbilo, jak se věci vyvinuly. Bolševickou revoluci nenáviděl. Byl to ruský patriot, který podporoval revoluční hnutí jenom před revolucí v roce 1917."

Hodnocení Gorkého není jednoduché. Jeho volba mezi prestiží osamělého bojovníka proti bezpráví a slávou prvního spisovatele země byla těžká. Krátce po návratu v roce 1932 mu začalo docházet, že nejspíš udělal chybu. Vůči Stalinovu režimu choval stále větší odpor - ale zároveň mu nemohl uniknout. Stal se sovětskou institucí, kamkoli se vydal, veřejnost jásala, a i když si připadal jako vězeň, nemohl nebo nesměl znovu odejít. Zaprvé jeho příjmy v Evropě klesaly, a tak se stal na sovětském režimu finančně závislým. Za druhé by ho Stalin odejít nenechal.Existuje důkaz, že se Gorkij měl v roce 1934 účastnit spolu s Bucharinem, Kirovem a Jagodou spiknutí proti Stalinovi. To vedlo k zavraždění Gorkého syna Maxima, téměř jistě na Stalinův rozkaz, protože Maxim dělal mezi otcem a Kirovem spojku.

Okolnosti smrti Gorkého v roce 1936 jsou poněkud tajemné. Jeho smrt přišla Stalinovi náramně vhod. Byl pohřben u Kremelské zdi v Moskvě se všemi poctami, jak se slušelo na nejvýznamnějšího literáta země, a jeho přátelství se Stalinem se stalo součastí sovětské legendy. O mnoho let později se proslechlo, že lékaři, kteří dělali Gorkého pitvu, v jeho těle našli stopy jedu. Jekatěrina, vdova po Gorkém, si byla v roce 1963, kdy se jí na to dotázali, zcela jista, že jejího bývalého manžela zavraždili, a v současnosti s ní souhlasí mnoho Rusů. Skutečnou pravdu se patrně už nikdy nedozvíme.

Jeho život vyvolává určité asociace se životem amerického spisovatele Jacka Londona a období „bosáctví“ s přístupem k životu Jacka Kerouaca. V rámci ruské literatury je nejdrsnější a nejpřímější spisovatel (hlavně v oblasti násilí a erotiky) s výjimečnou schopnosti - říci vše prostě.

Obsah 1 Dílo 1.1 Legendy 1.2 Sociální analýzy 2 Autobiografie 2.1 Dramata 2.2 České výbory jeho povídek 3 Odkazy

[editovat] Dílo

Ve svých dílech byl Gorkij v opozici proti tvorbě Dostojevského a Tolstého, uznával je jako geniální spisovatele ale nesouhlasil s nimi ideově. Podle Gorkého Dostojevskij „úžasně hluboko procítil a zobrazil dvě choroby ruského člověka, jeho sadistickou krutost a opak toho: masochizmus ponížené bytosti, chvástající se, že je bita.“ Pouze Dostojevskij může soupeřit s Gorkým v líčení lidského utrpení.

Gorkij protestoval svými bosáky proti Dostojevskému. Avšak jeho tuláci mají ještě jeden význačný rys: stesk, rozpolcenost. Konovalov v jedné z jeho povídek říká: „Žiji a teskním...proč...neznámo.Vyhlíží to se mnou tak, jako by mě matka na svět porodila bez něčeho takého, co všichni lidé mají...Vnitřního klidu pohřešuji...“ Tento stesk sžíral také Gorkého.

Jednou z vážných příčin bylo to strašné prostředí, v němž žil.Sestra babiččina ho bila tak, až musel být odvezen do nemocnice.

Děd bil babičku zběsile do obličeje. „A to“, vypráví babička, „přece už tak netlukou jako jindy. Teď dá muž přes hubu, za copy chvilku potahá, dříve celé hodiny a dny trápili. Dříve mně dědeček kolik dní nedal jísti a bil, bil - stěží jsem to vydržela.“ Hrdina povídky „Nesoglasnyj“ praví: "Ženu bít, pane, je nejsladší potěšení. A nejen bít jako potom rozbitou litovat. Leží ona potupena, všecka zmučena a já si vzpomínám, jak mě tupili a mučili - srdce pláče- jej Bohu- plakal já často nad svou ženou. jak malinký plakal. Ano! Nohy jej hladím, celuji, za prominutí prosím!"

A jak se chovali strýcové k otci Gorkého? Vylákali ho na zamrzlý rybník, strčili do prosekané díry v ledu a když se chtěl zachránit, házeli mu na hlavu kusy ledu a šlapali po omrzlých prstech. Není tedy divu, že všechny ty hrůzy, rvačky, nestydatosti žen, hrubé znásilnění ženy vojákem, jehož byl svědkem muselo mít dopad na jeho psychiku.

Gorkij hledá Boha jako Dostojevskij, ale Bůh Gorkého je jiný než Bůh Dostojevského. Dostojevskij se „mučí“ tím, že chce v ruském klášteře zapomenout na Feuerbacha a Bělinského. Gorkij zapomína na ruský klášter a v socializmu naléza nového Boha. Pro Dostojevského je socializmus totožný s ateismem a smrtí, Gorkij naléza v socializmu Boha, život a znovuzrození.

Tolstému vyčítal jeho moralizování a že se ve svých dílech a životě stylizoval do pozice biblického „třináctého apoštola“ a jediná jeho rada byla modli se, pracuj a trp, neodporuj zlu násilým ale snaž se změnit sebe, morálním životem. Gorkij poznal osobně L.N.Tolstého, všiml si, že Tolstoj nejraději mluví o Bohu, mužikovi a ženě. Celkem ho charakterizuje jako člověka, který ztělesnil ve své duši všechny nedostatky ruského národa - mrzačení způsobené mukami historie, východní fatalismus a anarchismu, typický rys ruské povahy.

L.N.Tolstoj zase říkal o Gorkého tvorbě, že: " ...z ní jde strach..."

Jeho dílo bylo často překládáno a i díky němu došlo k propagaci socialismu na západě. Hlavně do roku 1917 byl Gorkij v Evropě hodně populární, protože do té doby bylo povědomí o Rusku jenom takové, že „je tam pořád buď cholera nebo revoluce“

Gorkij vytvořil ve svém díle postavy a charaktery odlišné od dosavadních literárních typů - postavy bezdomovců, prostitutek, opilých žen a alkoholiků, tuláků, kriminálniků, žebráků, vyvržence ze společnosti, ožebračené rolníky, sběhlé studenty, potulující se po Rusku za prací a přivydělávajíci si krádežemi, nejubožejší z ubohých, kteří si však zachovali svéraznou ušlechtilost, nezištnost a touhu po lepším životě - celý kaleidoskop lidi mnohdy s určitým zaměstnáním, avšak vnitřně rozbitých, nevyrovnaných, rozháraných a duševně zmučených, kteří nenalézají východisko ze života, kde je člověk člověku vlkem. Velmi mnoho těchto lidí uvažuje nad smyslem života a řeší existenční otázky, které si musil vyřešit každý jeho současník. To právě lákalo a láka mnoho čtenářů a zaručilo Gorkému ohromný úspěch. Dnešní generace čtenářů v něm nachází anarchistickou touhu po životě bez práce a mimo společnost, obhajobu práva silnějšího na jakýkoli zločin. Druhou typickou vlastností jeho bosáků je touha po naprosté volnosti, alkoholismus a sexuální promiskuita. Slovy Gorkého z povídky V stepi: "Miluji, příteli, tento tulácký život, zakusíš hladu a chladu, ale volnosti už teprve. Není nad tebou nižádného pána, sám jsi svého života vládce. Třeba bys si hlavu ukousal, nikdo ti nemůže ani slova říci."

Gorkij byl na začátku své tvorby silně ovlyvněn filosofii Friedricha Nietzscheho. Ztotožňuje tyto ztroskotance s nadčlověkem. Pokládá jejich laciný cynismus za pohrdání předsudky, jejich neschopnost ustálit se, přinutit se k práci za touhu po úplném osvobození. Gorkij staví jejich zbytnělý individualismus proti zvířecí lhostejnosti masy. Oslavuje člověka na ujmu lidí. Touto stránkou svého díla se řadí k prvním dekadentům.

Nejprve psal povídky a novoromantické legendy (Makar Čudra,Čelkaš,Malva, Stařena Izergil aj.), později přešel k sociálním analýzám (Zpověď, Foma Gordějev, Tři aj.) a socialistickému realismu (Matka, Léto, Nepřátelé aj.). Byl známý jako nepřítel carského Ruska.

Některé jeho literární postavy: Čelkaš je zloděj, cynik, vášnivý milovník moře, ztracený člověk, pijan a hýřil. Jemeljan Piljan (1893) je bosák, posmívá se všem lidským právům, jedinou jeho touhou je praštit boháče po tlamě. Děd Archip (Archip i Lenka, 1894) je žebrák a starý zloděj. Švec Orlov (Suprugi Orlovy, 1897) je rváč, pijan a nakonec bosák, kterému je protivné vše - města i vesnice. Griška Orlov medituje: "Nuže dobrá, jsem švec a co dál? Jaké mám z toho potěšení? Sedím v jámě a šiji boty. Potom umřu. Hle, je prý u nás cholera. Nu a co pak? Žil Griška Orlov a umřel na choleru." V povídce Tulák (Prochodimec, 1898) je hrdina cynik, lhář, pijan, jehož jedinou filosofii je nemít žádných povinností, netrápit své srdce a svědomí, milovat ženy a plivat na včechny společenské řády. V črtě Jednou na podzim (Odnaždy osenju 1895) vystupuje prodejná nešťastná dívka, ubíjená životem. Její výkřik: "Jaký zatracený život...pojít raději" napovídá vše. Zazubrina je silný ramenatý trestanec s velikou ctižádostí být za každou cenu středem pozornosti. Konovalov (1896) je bosák, pijan, rozbitá a rozvrácena duše. V povídce Strasti mordasti se objevuje opilá prostitutka. V povídce Boles vystupuje rovněž opilá žena. Tulačkou je Malva (1897) s jakousi neznámou lítostí nad sebou samou a hněvem na všecky.Celá galerie bosáckých postav je v povídce Bývalí lidé (Byvšie ljudi 1897) kdysi měli slušné postavení, ale klesli na pouhé otrhance a mají útulek v noclehárně rotmistra Kuvalda. Je zde opilý učitel, prodavač sirek (kdysi lesní), vězeňský dozorce a falešný hráč v karty, bývalý mechanik, diakon - všecky spojuje zloba na život a celý svět.

Celá jeho tvorba je paradoxně v duchu jeho kritického výroku z článku při příležitosti úmrti V.I.Lenina: "Ruská literatura je nejpesimističtější literatura v Evropě, u nás se píši knihy o jednom a témže tématu, o tom jak trpíme - v mladosti i v zralém věku - nedostatkem rozumu, útlakem samoděržaví, ženami, láskou k bližnímu a nepodařeném uspořádáním světa, v stáří pak uvědomováním si životních omylů, nedostatkem zubů, špatným trávením a nevyhnutelností zemřít. Každý Rus, jakmile si odseděl měsíc ve vězení "za politiku" nebo jakmile prožil rok ve vyhnanství, pokládá za svatou svou povinnost obdařit Rusko knihou vzpomínek na to, jak trpěl."

• Zpověď (1908) Ve své "Zpovědi" podal Gorkij souhrn svých dosavadních myšlenek. Nic nového v rámci jeho díla, často se jedná o doslovné opakování toho, co bylo již řečeno dříve, ale celek nás přesvědčuje podmanivou silou. Bůh, říká Gorkij, je jen snem tvé duše - existuje jen člověk, všechno ostatní je jen názor, blízkost k Bohu odvádí lidi daleko od lidi. Hrdina "Zpovědi" hledá celý život Boha. Ožení se, avšak brzo mu umíra žena. Vydává se na cestu po široké Rusi, aby utišil svoji rozbourenou duši, aby nějak zakotvil. Poznává, co pro různe lidi Bůh znamená, přichází i do kláštera, avšak Boha nenachází. Gorkij zobrazuje kláštery jako pařeniště hříchů. Páter Antonín si k sobě do cely vodí ženy a také ostatní mniši jsou chlipní: „Vstupiji jednou do spižírny a vidím, jak tam Michal leží na pytlích a páše hřích onanie.“ ".... byla tady rozšířena pomluva, že si mě Antonín zvolil za milence. Novici záviděli mně a mniši zase mému pánovi - a pomlouvali nás oba." Také v ženských klášteřích nebylo lépe, v jedném mu praví dívka: „Strýc mne sem násilím dal, nemám trpělivosti žit zde...udělej mi dítě...jak budu těhotná, vyženou mne...“ Po šesti letech bloudění se Matvej dostáva na Sibíř, kde mu starý sektař zvěstuje nové náboženství „bogostroitělstvo“. Hlavní hrdina bojuje se zlem, aby nakonec poznal, že jednotlivec v tomto boji potřebuje pomoc, kterou mu může poskytnout jenom společenství.
• Nečasové úvahy (1919) Odmítnutí revolučního násilí. Rusko bylo po revoluci v tak tragické situaci, že když ho opouštěli tisíce lidí tak "už nešlo o emigraci ale o evakuaci" Podle Gorkého: Existuje-li historická nutnost, která vede svou silou lidstvo cestou pokroku ke komunismu, znamená to, že se věci obejdou i bez nás."
• O ruském rolnictvu (1922)Vyslovil zde obavy o vývoj Ruska pod bolševickou doktrinou a hlavně zde popírá, že by byl mužík tak nábožný, jak si jej mnozí představovali. Zato byl poděšen za revoluce mužikovou krutostí. Podle Gorkého byli krutí rudí i bílí, neboť všichni byli Rusové. Gorkij vypozoroval ještě jeden rys - sklon mužíka k anarchismu, pasivní útěk od pracovních povinností, a to podle hesla „Ot děla - ne běgaj a děla - ne dělaj.“ Kromě toho pozoroval sedlákovou nedůvěru k městu. Za ruské revoluce byl svědkem, jak odbývali sedláci městskou inteligenci a dělníky slovy: „Sami jste začali revoluci, my jsme si vás nenajali, my také za vaše hoře neodpovídáme. Bylo by potřeba zničit vzdělané, hned nám hlupákům se bude lehčeji žít.“ Byl také překvapen reakci sedláků na obrovský hladomor v Rusku v r.1921-22. Slyšel hlasy: "Umřou slabí, bude alespoň lehčeji žít tomu, kdo zůstane živ."

• V.I.Lenin (1924) Gorkij znal Lenina osobně, tvrdí o něm: "Byl malé, zavalité postavy, hranatý,... s tváří mongolského typu.... vyslovuje vadně "r"...za Lenina bylo pobyto více lidí než za Tomáše Munzera... ruské mase je třeba ukázat něco velmi prostého, snadno dostupného jejímu rozumu. A takové prosté věci sjou právě sověty a komunismus."

[editovat] Legendy

• Píseň o sokolu (1895)
• Píseň o Bouřliváku(1901) – alegorická óda na svobodu kde očekává a vítá revoluci

[editovat] Sociální analýzy

• Foma Gordějev (1899) Román o hledání smyslu života a o bezradnosti a nemožnosti ho najít, ukazuje pokus o vymanění se z vlyvu prostředí, dedičnosti a výchovy. Sociálně psychologický román zobrazující život bohatého kupce, jeho tápání a hledání pravdy, které končí v tragickém pochopení nesmyslnosti existence. Foma je kupecký syn, který cítí, že otcův podnik hrozí z něho udělat svého otroka.Všecko lidské se v něm bouří, svými sklony a názory je bosák jako Konovalov nebo Orlov. „Práce“, praví Foma, „není ještě pro človečenstvo všecko...Cožpak se člověk rodí, aby pracoval, peněz nadělal, dům vystavěl, děti zplodil - a zemřel? Ne, život sám sebou něco znamená. Nutno na mou duši vědět, proč žiji. Jinak není smyslu v našem životě“. Pro jeho názory ho prohlásili za šíleného, svázali, zavřeli do blázince a jeho jmění se zmocnil chytrý kmotr Majakin, reprezentant tvůrčí síly kapitálu. Ve Fomovi Gorkij porvé vykreslil - v duchu ruských klasiků - novodobého zbytečného člověka z podnikatelských kruhů.

• Městečko Okurov (1910) Román analyzující prostředí maloměsta v období kolem ruské revoluce 1905. Smutek, lítost a deprese provázejí život okurovských obyvatel. Na počátku „Městečka Okurova “ je stejně depresivní scenérie jako u Saltykova-Ščedrina: historicky nezakotvená, tragická a osudová, kterou Gorkij líčí expresivně.Město má podobu náhrobního kříže, interiéry jsou špinavé, páchne tu shnilým peřím, pomádou, pivem a ženou, po okenicích lezou velké černé mouchy. Jedna z postav - Tiunov mluví o Rusku a jeho budoucnosti, o tom, že Rusko nelze pochopit, místní básník Sima Děvuškin skládá rýmovanky a silák Vavila Burmistrov se bezdůvodně rve. Z tohoto hlediska se Městečko Okurov podobá jednomu velkému blázinci, v němž si každý vykládá své, aniž by se svými úvahami setkal s bližními. A když se to podaří, končí to většinou tragicky. Nicméně všechny postavy v duchu Čechovových „Tři sester“ sní o úniku z tohoto vězení: dívka leze po střechách, protože je z nich dál vidět. Šílenství ruské provincie je téma, kterou pozvedl Saltykov, ale které rozvinul právě Gorkij v obraze duchovního putování a hledání, jež má člověka vyvést z uzavřeného kruhu. Neustála snaha o útěk z původního prostoru je de facto dominantou celého díla Maxima Gorkého. Šílenství jako produkt sterilního prostředí je jev, který permanentně ohrožuje Gorkého postavy i jeho samého.

• Život Klima Samgina (1925-36) Tetralogie, nedokončeno. Románová epopej, vrcholné dílo Gorkého, líčící na příběhu titulní postavy historické osudy Ruska od 70. let 19. století do roku 1917.Román byl dlouhou dobu opomíjený pro svou složitost - je uměleckým a filozofickým dovršením autorovy prozaické tvorby. Ve světové literatuře není tento typ románové epopeje osobnosti osamocen - Rollandův Jan Kryštof, T.Manna Doktor Faustus. Hlavní přínos díla spočívá v obnažení lidského života na přelomu historických epoch, na onom ostrém rozhraní, kde nelze dlouho setrvat, odkud vede cesta jen vpřed, nebo zpátky. Zobrazuje osudy ruského intelektuála v dějinném rozpětí 40 let a hledání modelu nového lidství jsou základním tématem této prozaické „encyklopedie“, která včlenila všechny podstatné duchovní konflikty doby, její kultury, etiketu, prvky odumírající, obnovující se i nově se rodící. Vzhledem k tomu, že hlavní postava Klim Samgin vystupuje jako nepřítel socialismu a dokonce osobní nepřítel V.I.Lenina, nebylo záměrně do roku 1989 na toto dílo poukazováno. Gorkij se tímto dílem chtěl umělecky vyrovnat Dostojevského Bratřím Karamazovovým.

• Život Matveje Kožemjakina (1911) Celá kniha je jakoby jedinou otázkou o problému dobra a zla.Člověk je poslán Bohem ke konání dobra a k okrase země - zasluhují však naše činy pochvaly a božího úsměvu? Hrdina Kožemjakin si zapisuje všechny události, vlastní osudy, dojmy, které zažil v pustém újezdním městečku Okurovu. Pomýšlí na smrt a hledá útěchu v psaní svého deníku. Čte vášnivě Puškina, čte celé noci a nakonec poznává, že lidé žijí vlastně stále stejně.

• Podnik Artamonových (1925) Děj románu začína dva roky po odstranění nevolnictví, tedy roku 1863, a poslední scény pak už zabíhají do roku 1917. Zabíra tedy časový úsek 54 let. Do chronologického rámce zasazuje Gorkij historii tři generací fabrikantské rodiny Artamonovových - její nástup, rozkvět, rozpad a zánik. Hrdina románu Ilja Artamonov, bývalý mužík přijde do Dremova a založí továrnu. Práce se daří, jeho synové mají pak továrnu vést společně. Překvapí je bolševická revoluce a továrna je zkolektizováná. Dílo se řadí k tzv. generačním románům, jejichž představitelem je „Sága rodu Forsytů“ od Galswortyho a „Buddenbrookové“ Thomase Manna.

• Matka (1906) Sociálně politický román. Děj se odehráva v dělnické kolonii, kde v svízelných poměrech žije rodina Vlasovova, hrubý otec Michail, věčný opilec ubitý beznadějným živořením, zakřiknutá, laskavá matka Pelagaja Nilovna a jejich syn Pavel. Krátce po otcově smrti se Pavel stává členem ilegální stranické buňky a matka, hluboce věřící žena, přechází postupně na revoluční pozice Pavla a jeho přátel. Příběh končí porážkou a rozbitím revoluční organizace, zatčením a odsouzením jejich příslušníků. Román zachycuje všechny charakteristické prvky revoluční činnosti - přechod od boje za hospodářské požadavky k boji politickému, organizování dělnických kroužků, rozšiřování letáků a provolání, střetnutí s policii, žalářování, revoluční propagandu na vesnici, májovou demonstraci, vystoupení revolucionářů před soudem - kde v řeči Pavla Vlasova je uměleckou formou vyjádřen celý program ruské sociální demokracie, program ruských bolševiků. Tím se stal román učebnici revoluce, příruční knihou evropského proletariátu. Není proto divu, že 3. srpna 1907 podal petrohradský tiskový komitet trestní oznámení na Gorkého se žádostí, aby proti němu bylo zahájeno trestní řízení..."pro rozšiřování díla, které nabádá k těžkým zločinům, vzbuzuje v pracujících nenávist k majetným třídám obyvatelstva, podněcuje ke vzpouře a k buřičským činům, a také k rouhání."

• Život zbytečného člověka (1908) Kniha odhaluje činnost tajných agentů carské ochranky. Životní příběh Jevseje Klimkova, líčí sociálně a mravně "zbytečného člověka", který nemá dost sil, aby se postavil na odpor pokušením světa: "Závistivě si také vyprávěli o hýření a pitkách svých představených, popisovali podrobně tělesnou konstituci známých prostopášnic a přeli se vášnivě o různých způsobech pohlavního styku. Byli většinou mladí a svobodní a žena byla pro ně něčím na způsob vodky - uklidňovala, uspávala, poskytovala odpočinek po rozčilující, těžké službě. Skoro každý nosil v kapse nějaké neslušné fotografie, prohlíželi si je navzájem a mluvili při tom hanebnosti,které v Jevsejovi budili ostrou, omamující zvědavost, ale ještě častěji nechutenství a odpor. Věděl, že někteří z nich pěstují pederastii, velmi mnozí jsou nakaženi pohlavními nemocemi a nesmírně pijí, míchajíce vodku s pivem a pivo s koňakem, aby se co nejrýchleji dostali do transu."

[editovat] Autobiografie

• Dětství (1913) První díl autobiografické trilogie je jedním z jeho nejsilnějších děl. Jako umělecký žánr je unikátním jevem celé světové i ruské memoárové prózy. Gorkij zde odhaluje drsné a nemilosrdné prostředí, v němž prožil nejranější mládí. Oživuje celou galerii postav svých příbuzných, lakomých a krutých strýců, zlého a zároveň dětinského děda Kaširina, jeho dům, prosycený ovzduším neustálých hádek všech členů rodiny, barvírnu, dělníky i nájemníky a konečně i babičku Akulinu Ivanovnu, která je jedinou světlou vzpomínkou jeho dětství(i když pravidelně šňupe tabák a ráda si dopřává vodku). Končí tím, když jeho děd, bývalý majitel výnosné barvírny a vlastník domu, se dostane na mizinu a Aljoša jako úplný sirotek odchází „do světa“ za obživou. "Několik dní po matčině pohřbu mi řekl děd - No, Lexeji, nejsi medajle, nemůžeš mi pořád viset na krku, jdi do světa... I šel jsem do světa."
• Do světa ( 1916). Hovoří tu o životních osudech let 1878 - 1884, tedy od svých deseti do šestnácti let. Byla to jeho učební doba v obuvnickém krámě, těžká práce u příbuzného Sergejeva, služba na parníku jako umyvač nádobí, krátký pobyt u děda a statování u divadla. Poznává hlouběji charakteristické rysy měšťáků, jejich život, uzavřený mezi čtyřmi stěnami vlastního domu - začarovaný kruh jídla, pití, nemocí, snění, hádek a pranic. Gorkij si již v patnácti letech připadal starý. vyhýbal se lidem, jak jen mohl. Toužil po životě v osamocení, jenom s knihami, daleko od lidí.
• Moje university (1923). Je titulem ironickým. Namísto univerzitního života studeje Gorkij život bosáků, a to přímo v jejich středu. Bosácí byli sociálním zjevem osmdesátých let 19 stol. - vesnická chudina, nemohouc se doma uživit, odchází do měst, avšak ani tam díky nezaměstnanosti nenalézá stálé obživy. Živí se příležitostně, není-li práce, opatřuje si životní potřeby krádeží.Z prostředí bosáků se Gorkij dostává mezi pekařské dělníky.

• Autobiografické povídky Pekař Semjonov ( Majitel pekárny, vychytralý podivín, opilec a despota, zamilovaný do svých yorkshirských sviní, neomezený vládce nad životy svých čtyřiceti zaměstnanců, vytrvale seznamoval Gorkého se svou „životní politikou“. „Jedna část lidí musí pracovat,“ tvrdil Semjonov, „druhým je dáno, aby je vedli, a úřady se mají starat, aby se ti první podřizovali druhým...“ Konovalov, Hlídačem, O první lásce, O škodlivosti filosofie, Korolenkova doba, Příběh z Makarova života

[editovat] Dramata

• Měšťáci (1901)
• Nepřátelé (1906)
• Na dně (1902) Socialně filozofické, realistické drama. Čtyřaktová hra se (s výjimkou 3. jednání) odehráva ve sklepní noclehárně, jejíž majitel Kostylov poskytuje za příslušný poplatek přístřeší těm, kdo se ocitli „na dně“. Drama je zalidněno společensky vykořeněnými existencemi, které tady při alkoholu a kartách tráví svůj život.Do této bezútěšné společnosti přichází poutník Luka, jehož filantropie a filozofie utěšujicího klamu a nadějí vyprovokuje přemýšlení o smyslu lidského bytí. Každá z postav v sobě nese dosud nezničenou touhu po lepším životě. Řemeselník Klešťa, jemuž umírá tuberkulózní žena, sní o společnosti, která by mu umožnila pracovat.Alkoholu propadlý herec se upne k možnosti vyléčení a návratu na scénu. Prostitutka Nasťa touží po veliké, romantické lásce. Nataša čeká na něco, co změní její dosavadní život (na závěr spácha sebevraždu). Vaska Popel,falešný hráč a milenec mladé Kostylevovy ženy, opouští vypočítavou a prohnanou Vasilisu a hledá spásu v lásce k její čisté sestře Nataše.Poté, co Kostylev se ženou Natašu ztýrají, Vaska Kostyleva zabije a Nataša, která nevěří na Vaskovu lásku, odejde neznámo kam. Rovněž Luka opouští noclehárnu a vydává se na další pouť. Bubnov se Satinem diskutují o pravdě a lži.Velmi si oblíbili starého poutníka Luku, neboť dovede potěšit. A když zmizel, poznali sice, že jeho těšení bylo jen iluzí, přesto se ho zastane Satin slovy: „ On lhal - ale to jen z lítosti k vám. Je mnoho lidí, kteří lžou z lítosti k bližnímu...Já vím… kdo je duševně sláb...ten potřebuje lži...“ Gorkij posuzuje pravdu do jisté míry z pragmatického hlediska: jsou pravdy, které podporují životní síly, a proto jsou nezbytné, jiné naproti tomu zabíjejí ve slabém člověku radost ze života, a jsou proto nesmyslné. Touto zásadou se řídí poutník Luka, vedle Satina nejdůležitější postava ve hře. Luka káže vlastně dvojí morálku po příkladu velkého invizitora u Dostojevského: malá skupina těch, kteří vědí, nese břímě pravdy a dává davu slabým, které by zabil odhalený obraz reality, hojivou lživou útěchu, která jim pomáha přežít. Premiéra v Moskevském uměleckém divadle (MCHAT) na kocni roku 1902 byla jedním z největších úspěchů divadla. Brzo po ruské premiéře byla uvedena na mnoho světových scénách a všude byla přijímána s mimořádnou pozorností. Dodnes patří k nejhranějším dílům ruské dramatiky.
• Jegor Bulyčov a ti druzí (1931)
• Vassa Železnovová (1935)

[editovat] České výbory jeho povídek

• Jednou na podzim (1971)
• Drsné lásky (1976)
• O neobyčejných věcech (1971)
• Hořké povídky
• Tulák a svět (1968)
• Sebrané spisy 1 - 30 Vydalo v letech 1948 - 1964 SNKL Praha

1. Bosáci 2. Bývalí lidé 3. Foma Gordějev 4. Tři 5. V Americe 6. Matka 7. Zpověď - Život zbytečného člověka 8. Městečko Okurov - Léto 9. Život Matveje Kožemjakina 10.Žaloby 11.Po Rusi 12.Zkazky o Italii - Ruské zkazky 13.Dětství 14.Do světa 15.Moje univerzity 16.Poznámky z deníku 17.Vzpomínky 18.O neobyčejných věcech 19.Podnik Artamonových 20.Život Klima Samgina I. 21.Život Klima Samgina II. 22.Život Klima Samgina III. 23.Život Klima Samgina IV. 24 Divadelní hry I.-II. 25.Stati o literatuře 26.Stati a projevy 27.Po Svazu sovětů 28.Korespodence I. 29.Korespodence II. 30.Zapomenuté povídky

[editovat] Odkazy

• Seznam ruských spisovatelů