Optická otáčivost
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Optická otáčivost (též optická aktivita) je schopnost chirálních látek stáčet rovinu polarizovaného světla. Jako jeden z prvních pozoroval optickou otáčivost Jean Baptista Biot na počátku 19. století.
Látky vykazující pravotočivost (tj. stáčejí rovinu polarizovaného světla ve směru hodinových ručiček) se označují (+). Levotočivé se označují (−). Obvykle se uvažuje lineárně polarizované světlo; rovina polarizace se po průchodu chirální látkou změní o úhel, který je úměrný délce dráhy, kterou světlo v látce urazilo. Optická otáčivost závisí na vlnové délce (označuje se jako disperze optické otáčivosti), teplotě a koncentraci. Pro měření je běžně používáno světla (D-linie) ze sodíkové výbojky o vlnové délce 589,3 nm.
Závislosti optické otáčivosti na koncentraci opticky aktivní látky je využíváno v analytické chemii při stanovení koncentrace. Optická otáčivost se měří pomocí polarimetrů, koncentrace se vypočítá dle vzorce
![c = \frac{100 \alpha}{l \cdot\ [\alpha]_D^{20} \cdot \sigma_{20}}](../../../math/6/8/8/688d31ce5c86754dcc32aefcc4f89cd0.png)
kde c je koncentrace v procentech, α úhel otočení ve stupních při (20±0,5) °C, l délka polarimetrické trubice v decimetrech, σ hustota při 20 °C v g/cm³.
Opticky aktivní je libovolná látka vložená do magnetického pole. Je-li směr magnetického pole rovnoběžný se směrem šíření světla, nastává tak tzv. Faradayův jev.
 |
Tento fyzikální článek je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že jej rozšíříte. |
