První křížová výprava
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
První křížová výprava v dějinách byla vyhlášena roku 1095 na clermontské synodě papežem Urbanem II.; směřovala do Svaté země na ochranu Božího hrobu.
Obsah |
[editovat] Okolnosti svolání výpravy
- Podrobnější informace naleznete v článku Křížové výpravy#Příčiny vyhlášení křížové výpravynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
První kruciáta byla jedinou křížovou výpravou do Svaté země, která zaznamenala výrazný vojenský úspěch. Výpravu inspiroval papež Urban II., který v roce 1095 v Clermontu vyzval křesťany, aby dobyli nazpět svatá místa držená muslimy. Za účast na výpravě slíbil plnomocné odpustky.
[editovat] Motivace vyhlášení první křížové výpravy a účasti na ní
Urbanova výzva nebyla jistě vedena pouze upřímnou snahou pomoci schizmatickým ortodoxním Byzantincům. Byla nepochybně výsledkem složitých diplomatických úvah a pečlivé politické přípravy směřujících k podpoře úsilí církve získat nazpět vážnost ztracenou během zápasu s císařem. Svědčí o tom mimo jiné papežova předcházející návštěva kláštera v Cluny, jehož mniši byli nejenom průkopníky církevní reformy, ale také zkušenými organizátory poutí do Svaté země a dobrými znalci poměrů panujících na Východě. Žádost byzantského císaře Alexia I. o pomoc proti nevěřícím Turkům, kteří zaplavili Malou Asii a dobyli Jeruzalém, umožnila papeži vyzvat křesťany, aby kvůli boji proti nevěřícím ukončili věčné spory a zastavili války, a nadřadit tak obecně křesťanský zájem nad konkrétní zájmy světských panovníků a šlechty. To byl další krok na cestě k podřízení světské moci církevní autoritě.
Jak dobře bylo papežovo vystoupení v Clermontu připraveno, dokazuje bezprostřední odezva, kterou vyvolalo u několika významných šlechticů a církevních prelátů. Bezprostředně po Urbanově řeči propukli shromáždění duchovní a velmoži v nadšení, které projevovali výkřiky „Deus le volt!“ („Bůh to chce!“). Poté přistoupil k papeži biskup Adhémar z Le Puy a požádal ho, aby mu povolil podílet se na tažení na východ a udělil mu svoje požehnání. Účast přislíbil prostřednictvím svých vyslanců také jeden z nejmocnějších feudálních pánů jižní Francie, Raimond IV. ze Saint Gilles, hrabě z Toulouse.
Urbanova výzva v Clermontu byly adresována především francouzské šlechtě. Její reakce však byla pozvolná, neboť mocní a bohatí zvažovali, zda mají, byť dočasně, opustit víceméně jisté postavení a majetek pro nejisté výhody, které je měly čekat po dobytí Svaté země. K obrovské spontánní odezvě došlo u nižších vrstev obyvatelstva, podněcovaných fanatickým kazatelem Petrem z Amiensu, zvaným podle oděvu Poustevník, který je vyzýval, aby se vydali na pouť k Božímu hrobu. Prostí venkované a městská chudina uposlechli těchto horlivých apelů a začali se okamžitě chystat, mnohdy s celou rodinou, na cestu. Nejednou museli prodat vše, co při své chudobě měli, včetně pozemku, který je dosud živil, a obydlí, aby si mohli koupit alespoň nejnutnější zásoby na cestu. Nadšení pro svatou věc hrálo v jejich konání nepochybně významnou roli, důležité však byly také materiální, především demografické pohnutky, přání získat půdu a bohatství, zcela vyloučit nelze ani touhu po dobrodružství a slávě. To nejspíše nebylo ani tehdy, ale ani nikdy později jasně formulováno a možná ani pociťováno. Pouze podle jedné ze čtyř dochovaných verzí Urbanovy řeči v Clermontu (žádná z nich není původní, tuto zaznamenal Robert Monachus, autor dějin první křížové výpravy) prý papež naznačil, že země, kterou západní věřící obývají, již neposkytuje dostatek obživy pro všechny, zatímco země, kterou „Bůh dal dětem Izraele oplývá, jak je uvedeno v Písmu, mlékem a strdím“. Proto je vyzval, aby se zmocnili míst, která byla hanebně obsazena nevěřícími.
[editovat] Tažení chudiny
Téměř nikdo z účastníků první křížové výpravy, a to nejen těch prostých a chudých, neměl ponětí o tom, jak bude cesta do Svaté země vypadat a s čím se může setkat. Víra ve vítězství křesťanů, kteří ve znamení kříže vyženou nevěřící muslimy ze Svaté země a osvobodí Boží hrob v Jeruzalémě, však byla obrovská. Povzbuzovaly ji nedávné úspěchy, kterých bylo dosaženo v bojích proti Arabům na Pyrenejském poloostrově, kde po rozpadu arabského chalífátu (1031) zaznamenala reconquista významný pokrok vrcholící dobytím Toleda v roce 1085, i na dosud Araby ovládané Sicílii, která byla v letech 1060–1091 dobyta jihoitalskými Normany.
Jako první se vydaly na cestu do Svaté země křižácké houfy ze severní Francie a Porýní, jejichž značnou část tvořili neozbrojení poutníci. Neměly žádné vojenské zkušenosti a už vůbec ne jakoukoliv kázeň, jediné, čím oplývaly, bylo bojové nadšení. To v nich dále podněcoval chudý rytíř Gautier Sans Avoir – Bezzemek, který se postavil s několika dalšími příslušníky drobné šlechty do čela skupiny, jež vyrazila ze severní Francie již v dubnu 1096. Přestože se poutníci pohybovali pěšky a jenom ženy a děti se směly vést na povozech tažených voly, ušli tisícikilometrovou vzdálenost na uhersko-byzantskou hranici za necelý měsíc. Počátkem května 1096 stanuli před byzantskou pohraniční pevností Bělehradem. Tady došlo k prvnímu střetu křižáků s místním křesťanským obyvatelstvem. Vyhladovělá chudina, jíž došly zásoby, začala totiž plenit vesnice po obou stranách hranice, a vyvolala tak několik ozbrojených konfliktů, jejichž důsledkem byli první mrtví. V Niši přijal Gautiera byzantský místodržící a zásobil jeho poutníky potravinami.
Ještě mnohem hůře si cestou přes uherskou zemi počínal houf, který přiváděl Petr Poustevník z Porýní. Soudobí kronikáři se zmiňují nejen o plenění, ale také o krutostech na místním obyvatelstvu, znásilňování žen, ničení majetku. Dalším negativním jevem se staly rozsáhlé protižidovské pogromy, které rozpoutaly některé křižácké skupiny v Německu. Nechvalně tím proslul především houf vedený nepříliš majetným hrabětem Emerichem z Leiningenu, který řádil v porýnských městech. Výprava Emerichových křižáků pak skončila na uherské hranici, neboť král Koloman I. je nechal rozehnat ještě před vstupem do své země.
Pogromy proti židům postihly také Prahu. „Někteří z nich [křižáků], táhnouce touto naší zemí,“ líčí tuto událost Kosmas, „se z dopuštění Božího obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli. Biskup Kosmas vida, že se tak děje proti ustanovení církevních zákonů, a veden jsa horlivostí pro spravedlnost, pokoušel se brániti tomu, aby je násilím nekřtili, ale marně protože neměl osob, které by ho v tom podporovaly.“
Během léta 1096 dorazily oba chudinské houfy pod hradby Konstantinopole. Byzantské vládě bylo naprosto zřejmé, že tyto skupiny se nejsou schopny postavit seldžuckému vojsku, ale zároveň nemohla dovolit, aby zůstaly před hlavním městem, kde loupily a sužovaly místní obyvatelstvo. Proto měly být přesunuty na maloasijskou půdu, kde byl pro ně poblíž Nikomedie vybudován opevněný tábor, tzv. kibotos, západními křižáky nazývaný civetot. Tady měli poutníci vyčkat příchodu rytířských vojsk. Především francouzští rytíři, kteří přišli s nimi, však nechtěli čekat a pořádali výpravy do okolí Nikomedie. Jejich obětí se většinou stával majetek křesťanských rolníků i rolníci sami. Postupně se jim podařilo proniknout až před Nikáiu, obsazenou Seldžuky, a získat před jejími hradbami značnou kořist. Tato zpráva vyvolala v křižáckém táboře nadšení. Davy nezkušené chudiny vyrazily navzdory varování opatrnějších předáků k Nikáii. Tady je zastihli a rozprášili Turci. Poté vyplenili kibotos a pobili většinu jeho obyvatel, děti byly prodány do otroctví. Zbylé křesťany, kterým se podařilo zachránit si život, převezli Byzantinci ke Konstantinopoli a ubytovali je tu, ale zbraně jim raději předem odebrali. Tehdy uplynul rok od konání koncilu v Clermontu. V té době zahájila v západní Evropě svoji kruciátu šlechta.
[editovat] Tažení rytířů
Jakmile skončil clermontský koncil, vydal se Urban II. na cestu po Francii, která trvala bezmála celý rok. Během ní osobně vyzýval k účasti na tažení do Svaté země a rozesílal dopisy jednotlivým příslušníkům vysoké šlechty. V Toursu, kam byl sezván další koncil, vystoupil v březnu 1096 podobně jako v Clermontu pod šírým nebem a promluvil ke shromážděnému davu. Postupně projevili zájem o výpravu významní šlechtici. Vedle Raimonda z Toulouse to byli bratr francouzského krále Filipa I. Hugo z Vermandois, nejstarší syn Viléma Dobyvatele normanský vévoda Robert II. nebo flanderský hrabě Robert II. ze severní Francie. Na naléhání své ženy Adély, sestry Roberta Normanského, která si přála mít ze svého muže slavného válečníka, se přidal Štěpán, hrabě z Blois a Chartres. Vojsko z Lotrinska vedli bratři z rodu hrabat z Boulogne, dolnolotrinský vévoda Godefroi z Boulloinu a Balduin z Boulloinu. Jihoitalští Normané nechali papežovy výzvy zpočátku bez odezvy, neboť je zaměstnávaly spory mezi syny Roberta Guiscarda. Jakmile se však na normanském území objevili procházející francouzští křižáci, využil jeden z nich, Bohemund z Tarentu, příležitosti a postavil méně početné, zato dobře vycvičené a zkušené vojsko. Následoval ho jeho synovec Tankred.
Po evropském území táhla křižácká vojska na východ rozdílnými cestami. Severofrancouzské oddíly vedené Hugem z Vermandois se vypravily do jihoitalského Bari, odkud se nechaly přeplavit na byzantské území. Stejně postupovali Normané. Vojsko z jižní Francie protáhlo severní Itálií a pokračovalo neschůdnými horskými oblastmi západobalkánského pobřeží. Lotrinčané zvolili cestu přes uherské území. Také rytíři se dopouštěli plenění a násilností na místním obyvatelstvu. Postupně dorazila jednotlivá křižácká vojska pod konstantinopolské hradby. Alexios I. měl již za sebou nedobré zkušenosti s lidovými houfy a také s Normany, kteří připravili Byzanc o zbytek italských držav a nedávno zaútočili na její balkánské teritorium. Kromě toho si uvědomoval, že západní rytíři nepřicházejí proto, aby vstoupili jako žoldnéři do byzantských služeb. Ostatně o ničem takovém se Urban II. ve svých výzvách nezmiňoval. Císař byl ochoten akceptovat, že křižáci získají na východě vlastní panství, ovšem za předpokladu, že Byzanci budou navrácena území dobytá Seldžuky a křižácké državy se stanou byzantskými lény, která budou říši chránit před náporem nevěřících. To si chtěl zajistit v poměrech západní Evropy obvyklým lenním slibem. Požadoval ho od vůdců výpravy, dříve než by jim povolil další tažení byzantským teritoriem. Dále sliboval, že jim zajistí zásobování a vojenskou pomoc. Tomu se nakonec všichni velitelé podrobili. Poté byla jejich vojska přeplavena přes Bospor a shromážděna v táboře u Nikomedie. V květnu 1097 oblehli křižáci s byzantskou pomocí Nikáiu, předsunutou baštu turecké moci, a o pár dnů později se poprvé vítězně střetli s vojsky sultána Kilidž Arslana. V polovině června se seldžucká posádka v Nikáii vzdala Byzantincům, kteří pak turecké obránce za výkupné propustili. To popudilo křižácké velitele, kteří měli o svaté válce s nevěřícími jinou představu. Nicméně i křižáci získali v Nikáii bohatou kořist a především se jim otevřela cesta do nitra Malé Asie. O tři měsíce později napadli jejich oddíly Seldžuci, které mezitím nanovo shromáždil Kilidž Arslan, u Dorylaia. Evropané byli v otevřené bitvě zpočátku překvapeni velkou pohyblivostí tureckých bojovníků, kteří je za plné jízdy zasypali obrovským množstvím šípů. Ve druhé fázi bitvy však došlo na boj zblízka a tady získali převahu těžce vyzbrojení křižáci.
Rytíře čekala dlouhá a strastiplná cesta do Svaté země napříč Anatolií a dále po syrském pobřeží Středozemního moře. Po celou dobu byli vystaveni nejen neustálé hrozbě vojenských útoků, ale také úmornému vedru, na jaké nebyli v Evropě zvyklí, trpěli žízní i hladem. Neměli kam ustoupit, protože byli obklopeni nepřáteli, a nemohli čekat příchod čerstvých posil. To bylo nepochybně jednou z hlavních příčin jejich výjimečné statečnosti. Na druhé straně je třeba brát v úvahu, že muslimové ve východním Středomoří nebyli jednotní. Rozděloval je především mocenský zápas sunnitských Seldžuků s šíitskými Fátimovci a soupeření jednotlivých tureckých vládců. Pokud byla maloasijská Anatolie pouze okrajovým územím turecké zájmové sféry, o ovládnutí Sýrie a Palestiny usilovali Seldžukové i Fátimovci, jejichž vojska dobyla roku 1095 nazpět Jeruzalém a jižní oblasti Sýrie. Hlavními nepřáteli křižáků se stali Turci. Proto začala fátimovská diplomacie uvažovat o možném spojenectví s křižáckými vojsky proti Seldžukům a nabídla jim rozdělení území – Sýrie měla připadnout křižákům, Palestina pod nadvládu Egypta. Vycházela přitom z mylného předpokladu, že císař Alexios I. je podobné dohodě nakloněn a křižáci přicházejí v jeho službách. Křesťanští bojovníci se však vypravili do dalekých krajů proto, aby osvobodili Svatou zemi z rukou nevěřících, a to, zda ji drží bojovnější sunnitští Turci nebo tolerantnější šíitští Arabové pro ně nehrálo žádnou roli.
Nezměrné úsilí, které křižáci vyvinuli během namáhavého tažení Anatolií, bylo v roce 1098 korunováno prvními úspěchy. Během jarních měsíců se Balduin z Bouillonu, jehož bojovníci se odloučili od hlavního vojska, zmocnil vlády v Edesse. Město bylo jedním z významných center oblasti na horním Eufratu obývané monofyzitskými Armény, kteří v polovině 11. století prchali ze své vlasti před rozšiřující se mocí Seldžuků, jež je nakonec dostihla i tady. Na křižáky pohlíželi jako na své osvoboditele a v maloasijské Kilíkii dokonce využili jejich tažení k vybudování vlastního samostatného státu, království zvaného Malá Arménie. Edessa se dostala přímo pod vládu křižáků. Balduin přijal titul hraběte z Edessy a začal si – bez ohledu na lenní přísahu císaři – počínat jako suverénní vládce. Tak byl založen první z křižáckých států. Bylo typické, že v jeho čele stanul potomek významného šlechtického rodu, jenž byl druhorozeným synem, a proto doma neměl vyhlídky získat větší podíl z rodinného dědictví.
Hlavní křižácké vojsko obléhalo od října 1097 syrskou Antiochii, kdysi jedno z nejvýznamnějších měst byzantské říše a mohutnou pevnost, ve které od roku 1085 vládli Seldžukové. Většina obyvatel zůstala křesťany (hlásili se k ortodoxnímu vyznání a k monofysitismu) a byla Turky tolerována. Obléhání Antiochie se vleklo osm měsíců a v křižáckém vojsku se začala šířit poraženecká nálada a klesat morálka. Západní rytíři marně očekávali příchod byzantských oddílů nebo alespoň přísun potravin, které bylo velmi obtížné získat v okolí města. Obleženým přišly na pomoc posily od vládců z Damašku a Aleppa a nakonec osobně přitáhl v čele početného vojska obávaný mosulský atabeg Körbugha. Situaci komplikovaly spory křižáckých velitelů o to, komu Antiochie napříště připadne. Většina z nich odmítala nároky Alexia I. na navrácení dobytého území Byzanci, neboť ho vinila kvůli neposkytnutí pomoci ze zrady. Největší ambice na vládu v bohatém městě měl Bohemund z Tarentu, jeho protivníkem se stal především Raimond z Toulouse, který z tohoto důvodu hájil jako jeden z mála císařova práva s nadějí, že by se mohl stát zdejším byzantským místodržícím. Bohemundova autorita vzrostla poté, co se vyznamenal jako schopný stratég v bitvě s Körbugovými vojáky, kterým vnutil západní způsob boje a tvrdě je porazil. Poté se mu obránci antiochijské pevnosti vzdali. Antiochie se stala kořistí křižáků a Bohemund o něco později jejím suverénním vládcem. Raimond z Toulouse poté vyhověl požadavku řadových bojovníků a poutníků a vyrazil na další cestu do Jeruzaléma.
[editovat] Dobytí Jeruzaléma a vznik křižáckých států
Křižácká vojska táhla po syrském pobřeží Středozemního moře, které bylo většinou v rukou arabských emírů. Arabové nechtěli měřit síly s novým nepřítelem a vykupovali si jeho neutralitu bohatými dary. Po dvou letech křižáci konečně stanuli před hradbami Jeruzaléma. V horkém červnovém počasí a při nedostatku potravin a čerstvé vody zamítli velitelé možnost dlouhodobého obléhání města a rozhodli se pro přímý útok. Dne 15. července 1099 po krátkém obléhání Jeruzalém padl. Boží hrob se dostal zpět do rukou křesťanů. Dobytý Jeruzalém byl křižákům vydán v plen, zajatci se přitom stali obětí masakru. Podle zpráv, které zanechali křesťanští (například Fulcher ze Chartres) i arabští kronikáři (Izz ad-Dín ibn al-Atír), kradli a zabíjeli, dopouštěli se strašlivých zvěrstev na muslimech, ženy a děti nevyjímaje, až se prý brodili v krvi nepřátel. Nakonec začali o kořist bojovat sami mezi sebou.
Dobytí Jeruzaléma znamenalo pro většinu křižáků dovršení výpravy. S bohatou kořistí se vraceli do Evropy. Mezi vracejícími se bojovníky byl například normandský vévoda Robert I. nebo Robert II. Flanderský. Jen někteří zůstali ve Svaté zemi a založili na dobytém území čtyři křižácké státy, které se postupně formovaly a upevňovaly v boji s muslimským nepřítelem i ve vztahu k byzantské říši a arménským knížatům. Kromě antiochijského knížectví a edesského hrabství to bylo jeruzalémské království a hrabství Tripolis. O moc a vliv v Jeruzalémě, který měl klíčové postavení, usiloval opět Raimond z Toulouse, tentokrát vedle Godefroie z Bouillonu. Ten nakonec přijal funkci panovníka nově vzniklého útvaru, ovšem pouze s titulem Ochránce Svatého hrobu. Teprve po Godefroiově brzké smrti (1100) byl jeho bratr Balduin, který dosud vládl v Edesse, korunován o vánocích roku 1100 jeruzalémským králem.
Raimond vyšel opět s prázdnou. Odtáhl proto na sever, kde se usadil v byzantské Latakii a začal zde budovat základy posledního křižáckého státečku. Jako jediný splnil slib daný císaři Alexiovi I. a stal se jeho vazalem. Roku 1103 dobyl Tortosu a začal obléhat Tripolis, ale během mnohaletého obléhání zemřel. Město padlo teprve roku 1109 a představitelem hrabství tripolského, jak se začal nový státní útvar nazývat, se stal Raimondův nemanželský syn Bernard.
[editovat] Výsledky první křížové výpravy
První křížová výprava byla nepochybně úspěšná, dobytím Jeruzaléma bylo dosaženo proklamovaného cíle. Díky tomu posílilo papežství svoje pozice na Západě a na Východě, rozšířilo svůj vliv na území, která dříve patřila do sféry vlivu řecké církve. O vánocích 1099 se konala v Jeruzalémě synoda, na které byl zvolen jeruzalémským patriarchou papežský legát a pisánský arcibiskup Dagobert. Od něho převzali Godefroi a Bohemund své državy jako léno.
Byzantské říši způsobili křižáci značné komplikace ve chvíli, kdy se její vztahy s Turky začaly měnit k lepšímu. V očích Byzantinců nevzbuzovali představu Kristových bojovníků, kteří přišli pomoci svým východním souvěrcům, budili naopak hrůzu a obavy. Jasně protibyzantskou politiku vedl především antiochijský kníže Bohemund. Roku 1104 se vrátil se značným majetkem, který získal na Východě, do Itálie a s pomocí papeže zorganizoval křížovou výpravu proti Byzanci. Normanská vojska se vylodila v roce 1107 pod dračskými hradbami, vzápětí však byla obklíčena Byzantinci. Téměř rok se Bohemund marně snažil dostat z obležení, poté kapituloval a uznal lenní svrchovanost byzantské říše nad Antiochií, kde byl současně dosazen ortodoxní patriarcha. Bohemund se stáhl do ústraní a na Východ se již nevrátil. Správy antiochijského knížectví se ujal Tankred, který závislost na Byzanci nikdy neuznal a později složil, byť velmi neochotně, lenní přísahu jeruzalémskému králi.
Pro muslimské státní útvary nepředstavovaly nově vzniklé křižácké državy na Východě téměř žádné nebezpečí. Na druhé straně nejednotnost islámského světa, který stále rozdělovalo nepřátelství mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Seldžuky, rozpory mezi jednotlivými mocenskými centry Aleppem, Damaškem a Mosulem, vnitřní konflikty v Bagdádu a úpadek fátimovského Egypta, umožnila drobným křesťanským státům ve východním Středomoří, aby se etablovaly a do jisté míry také konsolidovaly. Tato situace byla příznivá i pro Byzanc, kde došlo za vlády Alexia I. k výraznému upevnění císařské autority a centrální moci, obnovení vojenského potenciálu státu a překvapivému posílení zahraničně politických pozic. Když Alexios umíral, rozkládala se byzantská říše opět od jadranského pobřeží až do východního Středomoří.
[editovat] Související články
