Romantismus (hudba)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Romantismus je široké kulturní hnutí 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu. Hudební romantismus je patrně jeho nejvýznačnějším představitelem - romantičtí filozofové a estetikové považovali hudbu pro její abstraktnost, nekonkrétnost v popisu jevů a naopak schopnost vyjádřit nejrůznější citová hnutí za nejschopnější ze všech umění vyslovit pravou podstatu sděleného. V tomto směru je svým vynikajícím teoretickými spisem Zrození tragédie z ducha hudby podpořil i německý filozof Friedrich Nietzsche.

[editovat] Obecné rysy

Jeho hlavními rysy jsou:

subjektivnost výrazu,
podřízení formy díla výrazu a obsahové stránce,
záliba ve fantastických, blouznivých duševních stavech a tajemných námětech,
obdiv pro přírodu a její náladovou proměnlivost,
snaha o přiblížení výrazovým možnostem jiných uměleckých oborů.

[editovat] Hudebně-teoretická charakteristika

Romantická hudba směřuje k melodické i rytmické volnosti, jejíž konkrétní podobou je záliba v triolových, synkopických a vůbec nepravidelných útvarech; harmonie si libuje v chromatice, modulacích, střídání tónin a alterovaných akordech. Opouští klasicismem prověřené formy nebo si je alespoň přizpůsobuje a vytváří nové – symfonickou báseň, variace, fantazii, poetickou a charakteristickou skladbu klavírní aj. Charakteristické romantické zálibě sdružování různých uměleckých oborů odpovídá obliba písně a opery. Téma v romantických skladbách nahrazuje často příznačný motiv.

[editovat] Historie

Prvky romantismu najdeme již v dílech mistrů klasicistního hudebního slohu. „Romantické“ se nám často zdají skladby Haydnovy i Mozartovy. Romantika skladeb Beethovenových je jednoznačná.

Ovšem v 19. století se romantismus již stává uměleckým programem několika generací. Protože dává přednost individuálnímu před obecným, liší se skladby romantických skladatelů od sebe podstatně více, než tomu bylo v klasicismu. A stejně jako individualitu umělecké osobnosti ctí romantismus i odlišnost romantického cítění různých národů. Každý národ přinesl něco svého.

[editovat] Významné osobnosti

Nejvíce pro romantismus znamenalo Německo. V této zemi vznikl, tady našel své teoretiky i velké umělecké představitele, z nichž největšími jsou Franz Schubert, Carl Maria von Weber a Robert Schumann. Za vrcholného romantika v Německu je považován Richard Wagner ve svých operách, který však ve své hudbě dochází až k popisné řeči hudebních schémat, znázorňujících konkrétní jevy, dokonce i věci (např. motiv meče, atd.) na principu příznačeného motivu podle metody Hectora Berlioze. Určitý kompromis romantiky s klasicismem představuje Johannes Brahms.

Zatímco v německé romantice najdeme rovnocenné zastoupení nejrůznějších oborů, v Itálii převládá opera. Jejími významnými představiteli jsou Gioacchino Rossini a především Giuseppe Verdi. Dalším vývojovým stupněm italské romantické opery je verismus (Ruggiero Leoncavallo a Giacomo Puccini).

Francie dala romantismu zakladatele programní hudby na principu příznačného motivu, Hectora Berlioze. Těžištěm hudebního romantismu ve Francii je však opera, která se rozvíjí v obou svých charakteristických oblastech, jako opéra comique i jako vážná „velká“ opera (Charles Gounod, George Bizet).

Romantismus poznamenal hudební vývoj všech evropských národů. Především tam, kde navázal na dosavadní tradice, jako tomu bylo třeba v Čechách, ale objevil se i tam, kde se o nějaké tradici nedá hovořit ani před ním, ani po něm. Tak tomu bylo např. v Norsku (Edvard Grieg), Finsku (Jean Sibelius), Polsku (Frederyk Chopin) či Maďarsku (Ferenc Liszt).

Významnými zjevy ruské hudby tohoto období jsou Michail Ivanovič Glinka, Sergej Rachmaninov či Alexander Glazunov.

České země obohatily významně světové hudební bohatství především dílem Antonína Dvořáka (u něj se však jedná o romanticko-klasicistní syntézu) a též díla Bedřicha Smetany či Zdeňka Fibicha jsou trvalým přínosem evropského hudebního romantismu. Čechy i Morava byly v době romantismu křižovatkou koncertních cest slavných virtuosů i skladatelů. V Praze, Brně i v menších městech koncertovali například Hector Berlioz, Ferenc Liszt, Klára Schumannová, Artur Rubinštejn či Nicolo Paganini. Německý romantik Carl Maria von Weber byl dokonce tři roky kapelníkem Stavovského divadla v Praze.

Periodizace dějin evropské hudby
Středověká hudba (476-1430)		Renesance (1430-1600)
	Období jednohlasého zpěvu - monodie (6.-10. století)	Baroko (1600-1750)
	Období raného vícehlasu (11.-12.století)	Klasicismus (1750-1820)
	Notredamská škola (1150-1250)	Romantismus (1820-1900)
	Ars antiqua (1250-1320)	Hudba 20. století (1900-2000)
	Ars nova (1320-1430)	Soudobá vážná hudba (od 1975 do dneška)