Slavín (hrobka)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hrobka Slavín je součástí Vyšehradského hřbitova. Koncem 80. let 19. století vznikla myšlenka založení pantheonu - společného místa posledního odpočinku vynikajících českých osobností. Iniciátory byli vyšehradský probošt Mikuláš Karlach a smíchovský starosta Petr M.Fischer. Ten také stavbu financoval a věnoval ji do užívání vlasteneckému spolku Svatobor. Projekt monumentální hrobky vypracoval architekt Antonín Wiehl a Slavín byl zbudován v letech 1889 - 1893 na východní straně vyšehradského hřbitova v návaznosti na neorenesanční arkády. Sochařskou výzdobu provedli Josef Mauder (okřídlený génius na rakvi hlavního pylonu) a Václav Levý (Kristus na kříži). Na první pohřeb ale hrobka čekala ještě 8 let po dokončení. V roce 1901 zde byl jako první pochován básník Julius Zeyer.
Celkem bylo až dodnes do Slavína uloženo 54 osobností, jako zatím poslední dirigent Rafael Kubelík v roce 1996. Kapacita hrobky však ještě není zcela vyčerpána. Přestože nápis na průčelí Slavína hlásá Ač zemřeli, ještě mluví, některá jména zde pochovaných osobností nám už dnes mnoho neříkají. Z těch známějších jsou to například básníci a spisovatelé Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, Josef Hora, nebo Karel Toman, herci Otýlie Beníšková, Zdeněk Štěpánek, Vítězslav Vejražka, Eduard Kohout nebo Jaroslav Marvan, malíři Vojtěch Hynais, Alfons Mucha nebo Václav Špála, sochaři Josef Václav Myslbek, Josef Štursa, Břetislav Kafka nebo Ladislav Šaloun či operní pěvkyně Ema Destinnová, architekti Kamil Hilbert a Josef Gočár nebo vynálezce František Křižík.
Někteří, například Eduard Kohout, byli do Slavína pohřbeni i proti vůli, kterou za svého života projevili. Tělo Jana Nerudy muselo být dokonce po protestech jeho hospodyně a rodiny Fričovy ze Slavína vyjmuto po podle jeho přání pohřbeno v nedalekém hrobě.
