Tramvajová doprava v Bělehradu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

V hlavním městě Srbska, Bělehradu, se nachází tramvajová síť.

[editovat] Historie provozu

Historie tramvajového provozu v Bělehradu začíná roku 1892. V tomto roce zde byla otevřena první trať s metrovým rozchodem kolejí; jednalo se o koňku. O další dva roky později se však začalo s výstavbou elektrické tramvaje. Ta nahradila animální trakci postupně do roku 1905; v dalších letech však rozvoj spíše stagnoval.

Meziválečné období navíc tramvajím uštědřilo ránu v podobě zavedení autobusové dopravy, vznikly však i nové trati (například do předměstí Zemun roku 1935; tramvaje tak překročily řeku Sávu).

Druhá světová válka naopak přinesla velké ztráty pro Bělehrad, a samozřejmě i pro jeho tramvajovou dopravu. Zničen byl i most přes Sávu.

Poničeno bylo kromě mnoha vozů také i spoustu tratí; rekostrukce do původního stavu pokračovaly velmi pomalu. Navíc se vyskytly problémy rovněž i s pořizováním zcela nových vozů. Až teprve v 80. letech 20. století se do vozového parku města zařadily tramvaje československé výroby, typu Tatra KT4 v exportním provedení pro Jugoslávii (KT4YU). Tyto vozy se zde objevily relativně pozdě; do SFRJ byly totiž vozy československého původu dodávané již od roku 1967. Stejné to bylo i s rozšiřováním sítě; první nové tratě přibyly až také v polovině 80. let. Tramvají se tak místní obyvatelé mohli svézt opět přes Sávu a do čtvrti Novi Beograd. Celková délka sítě tak byla 42 km; z konstrukčního hlediska byly všechny trati dvojkolejné.

Po rozpadu SFRJ došlo k izolaci Srbska jako republiky v rámci nástupnické Federativní republiky Jugoslávie. Obnova, kterou tak moc místní vozový park potřeboval, tedy nebyla možná po téměř deset let. Poslední dobou jsou ale do provozu zařazovány ojeté vozy, původem z Basileje (celkem 40 tramvají). Díky tomu se tak daří zlepšovat kvantitu spojů směrem k předválečné úrovni. Existovaly rovněž i snahy zařadit do provozu také i tramvaje opět vyrobené, tentokrát již v České republice.