V2 (raketa)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Raketa V-2
Replika první úspěšné rakety V2 v muzeu v Peenemünde.
Celková délka	14,00 m
Průměr	1,65 m
Vzletová hmotnost	12 805 kg (max.)
Dolet	300 km
Hmotnost bojové hlavice	1 000 kg
Počet stupňů	1
Motory	1 × A-4
Tah	270 kN
Doba hoření	63 s
Okysličovadlo	tekutý kyslík
Palivo	metanol
Řez raketou V-2
Řez raketou V2 1. Bojová hlavice 2. gyroskopický naváděcí systém 3. radiový přijímač navádění 4. palivo (směs alkoholu s vodou) 5. trup rakety 6. okysličovadlo (kapalný kyslík) 7. nádrž peroxidu vodíku 8. Nádrže stlačeného dusíku 9. Vyvíječ páry (z peroxidu) 10. Palivové čerpadlo 11. Přívod paliva a okysličovadla 12. Rám motoru 13. spalovací komora motoru 14. stabilizační křídla 16. řídící klapky (směr spalin) 17. řídící křidélka

Raketa V2 (německy: Vergeltungswaffe 2, zbraň odplaty, nebo A4 jako zkratka z Aggregat 4, čtvrtý typ rakety) byla raná balistická raketa použitá Německem v 2. světové válce proti Velké Británii a Belgii k ostřelování vojenských a civilních cílů. Jednalo se o jednu z tajných Hitlerových zbraní, kterými chtěl zvrátit průběh války. Bohužel pro Německo a bohudík pro Spojence byla zbraň nasazena příliš pozdě.

Raketa V-2 byla první bojově nasazenou kapalinovou balistickou střelou s inerciální navigací. Úspěšný vývoj rakety představoval obrovský skok na poli raketových a příbuzných technologií. Vývojový program financovaný nacistickým Německem spolykal přes $ 2 mld v cenách roku 1944.

[editovat] Vývoj

Šéfem projektu byl generál Walter Dornberger. Členem týmu byl i Wernher von Braun, který později projektoval mimo jiné i raketu Saturn pro americký program letu na Měsíc. Vojenské vývojové středisko, ve kterém se na projektu pracovalo, bylo umístěno na poloostrově Peenemünde.

Ke konci války měly obě strany spojenců snahu získat konstrukční plány, či celé rakety V-2. Západním spojencům se podařilo během operace Paperclip získat jak klíčový konstrukční tým Wernhera von Brauna tak i několik desítek kusů hotových raket. Sověti oproti tomu získali řadu méně významných odborníků a museli své rakety postavit z několika částí různých raket. I přes to se jim podařilo postavit cca 20 raket. Rakety byly později na obou stranách testovány a použity jako předlohy pro další vývoj vlastních raket.

Přímými následovníky této rakety jsou i bojové rakety z rodiny známé pod názvem SCUD.

[editovat] Technické detaily

Motor rakety V2

Navigační zařízení založené na principu gyroskopické plošiny, umožňovalo dosáhnout přesnosti zásahu cíle 17 km při doletu rakety 300 km. Výškový dostup se pohyboval okolo 85 km.

Pohon rakety, jejíž hmotnost včetně bojové hlavice se blížila ke 13 tunám, zabezpečoval raketový motor na tekuté pohonné hmoty. Jako okyslyčovadlo využíval 4900 kg kapalného kyslíku, jako palivo pak 3800 kg metanolu. Vyvíjený tah téměř 27 tun byl motor schopen poskytovat po dobu 68 sekund. Po ukončení činnosti raketového motoru byla rychlost letící rakety 1400 m/s.

Raketový motor byl tehdejším nejvýkonnějším raketovým motorem a vrcholem soudobé raketové techniky. Jeho hmotnost, včetně pomocných agregátů, činila 980 kg. Zásobování spalovací komory pohonnými hmotami z nádrží zajišťovalo turbo-čerpadlo poháněné turbínou spalující peroxid vodíku. Pohonné hmoty byly do spalovací komory vstřikovány soustavou 1224 vstřikovacích trysek.

[editovat] Výroba raket

Hromadná produkce raket V-2 byla zahájena v podzemní továrně Mittelwerk (též Dora Mittelbau) ukryté pod horou Kohnstein poblíž Nordhausenu v Durynsku. Jednalo se přitom o pobočku koncentračního tábora Buchenwald, odkud pocházela většina nasazených zajatců.

Ke konci roku 1943 bylo v příšerných podmínkách továrny Kohnstein nasazeno okolo 10 500 dělníků. Mnoho z nich v nacistických továrnách našlo svoji smrt. Jen mezi říjnem 1943 a březnem 1944 zemřelo při výrobě raket 2 900 zajatců. V nejkrutějších obdobích dosahovaly denní ztráty až 100 dělníků. Celkem zde mělo zahynout kolem 20 000 zajatců^[1]. Největší část dělníků představovali ruští, francouzští a polští židé a dále váleční zajatci a němečtí nuceně nasazení pracovníci. Protože rakety byly vyráběny v zajateckých pracovních táborech (a měla být i špatně plánována), potýkala se jejich výroba s velkým množstvím sabotáží. To se projevilo na značné bojové poruchovosti raket - velká část se jich po vypuštění zřítila zpět na vypouštěcí rampy.

[editovat] Bojové nasazení

Celkem bylo v průběhu 2. světové války vyrobeno přes 6 000 raket V-2 z nichž téměř 3 172 bylo odpáleno na nepřátelské cíle. Mezi nejčastější cíle raket V-2 patřil Londýn proti němuž bylo vypáleno 1 358 raket a dále belgické Antverpy na něž bylo vypáleno 1 610 raket. Aby bylo dosaženo co nejvyšších škod s maximálním zaskočením obyvatelstva, byly rakety odpalovány nejčastěji krátce po půlnoci. V rámci zkušebních testů a výcviku bylo odpáleno dalších 1 000 až 1 750 raket.

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ Tyto údaje uvádí např. renomovaný západoněmecký týdeník Zeit, Die Hölle unter dem harz, In DIE ZEIT, č. 38, 14. září 2006, str. 42.

[editovat] Externí Zdroje

• Tracy Dungan: V-2: A Combat History of the First Ballistic Missile. Westholme Publishing ([1]) 2005, ISBN 1594160120

• Fieseler Fi 103 – V-1 (Vergeltungswaffe 1)