Anglikánská církev
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Anglikánská církev (anglicky Church of England, mimo Anglii většinou The Anglican Church) je mateřskou církví anglikánského společenství církví, která je v Anglii podřízena panovníkově moci.
Anglikánská církev je dnes přítomná v Anglii, Skotsku a Walesu a jedná se o státní církev v klasickém smyslu. V jejím čele stojí britský monarcha, který má titul Supreme Governor (nejvyšší panovník) nebo také Defensor Fidei (ochránce víry). Dále mají rozhodující vliv na dění v církvi dva arcibiskupové a biskupové 24 nejstarších biskupských sídel, kteří jsou zastoupeni ve Sněmovně lordů. Mezi členy církve se dnes počítá již méně než polovina obyvatelstva Anglie a těchto členů nadále ubývá.
V církevních záležitostech círvi předsedá arcibiskup z Canterbury jakožto primas, kterému v anglikánském společenství přísluší také nejvyšší úcta. Anglikánská církev se skládá ze dvou církevních provincíí, Canterbury a Yorku, které obsahují celkem 43 diecézí. V současnosti k ní patří asi 25 miliónů věřících, anglikánská církev je tak největší církví anglikánského společenství.
Obsah |
[editovat] Dějiny anglikánské církve
Anglikánská církev tradičně vidí své počátky v příchodu křesťanství do Anglie (počátky kolem roku 200), avšak skutečně samostatná anglikánská církev vzniká až schizmatem s římskokatolickou církví vyvolaným Jindřichem VIII. roku 1534.
[editovat] Vznik anglikánské církve
Počátek schizmatu leží v neochotě papeže Klimenta VII. anulovat manželství Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou. O tuto anulaci Jindřich zažádal roku 1527. Po počátečních neúspěších reagoval roku 1529 anglický král útokem na duchovní moc papeže a později též vyžadoval vysokou pokutu od anglických kněží za údajnou nelegitimitu jejich úřadu a žádal po nich uznání coby ochránce a nejvyšší hlavy. Církev v Anglii uznala za svou hlavu Jindřicha VIII. 11. února 1531, ale během roku 1532 se Jindřich stále snaží o jednání s Římem.
Roku 1533 byl uzákoněn zákaz možnosti odvolání anglického kléru i laiků do Říma ve věcech manželství, desátků a dalších záležitostí; odvolacími autoritami se stali arcibiskupové v Canterbury a Yorku. Thomas Crammer, nově dosazený arcibiskup canterburský, pak anuloval Jindřichovo manželství a Jindřich se oženil s Annou Boleynovou. Kliment VIII. roku Jindřicha exkomunikoval.
Roku 1534 konečně Act of Submission definitivně zakázal kléru právo odvolání se do Říma a fakticky tak ukončil papežův vliv na dění v Anglii. Jindřich se stává nejvyšším vládcem anglikánské církve. Jindřichovi oddělení církve od Říma umožnilo také získat rozsáhlé majetky církve, zvláště po vydání zákona o rozpuštění klášterů (1536-1540).
[editovat] Protestantizace církve
Po oddělení od Říma zůstávala církev za Jindřichovy vlády nadále v zásadě katolickou a Jindřich VIII. dokonce i nadále užíval čestný titul Defensor fidei (obránce víry), který mu ve 20. letech 16. století udělil papež Lev X. za jeho spis proti Martinu Lutherovi. Avšak hned zpočátku dochází k určitému obrazoborectví, zrušení poutí a poutních míst, omezení svátků světců. V liturgii došlo pouze k malým změnám.
Protože ke změně povahy církve v Anglii dochází v atmosféře protestantské reformace, dochází i v ní ke změnám. K velké změně liturgie v protestantském smyslu a k jejímu překladu dochází za vlády Jindřichova syna Edvarda VI. (1547-1553). Book of Common Prayer, závazný text pro liturgii a modlitbu, byla vydána roku 1549 a roku 1552 ji schválil anglický parlament.
[editovat] Krátké sjednocení s Římem
Po Edvardu VI. nastoupila na trůn katolická královna Marie I. (1553-1558. Odmítla změny provedené Jindřichem i Edvardem a znovunastolila jednotu s Římem. Vzhledem k drsnému způsobu, kterým se snažila o rekatolizaci země jí dějiny obdařily přízviskem Krvavá Marie.
[editovat] Druhé schizma
Po Mariině smrti zasedla na trůn její nevlastní sestra Alžběta I. (1558-1603), která se ostře stavěla papežově pravomoci v Anglii a znovu se pokusila o osamostatnění církve v Anglii. Alžbětu však exkomunikoval až papež Pius V. 25. února 1570. Oficiálně se však anglikánská církev oddělila od římské již roku 1559, kdy Parlament uznal Alžbětu za svého nejvyššího panovníka a obnovil Act of Supremacy (Zákon o svrchovanosti). Téhož roku se objevuje nové vydání Book of Common Prayer.
[editovat] Puritánství a restaurace změn
Během anglické revoluce (1649-1660) změnili vládnoucí puritáni dosavadní episkopální strukturu církve na presbyterální, avšak zachovali přitom princip státní kontroly nad církví. Po nástupu Karla II. roku 1660 dochází k restauraci episkopálních struktur v církvi a roku 1662 vychází nové vydání Book of Common Prayer.
[editovat] Moderní dějiny
V 18. století se jako výsledek reformy církve Johna Wesleyho rodí metodistická církev. V 1. polovině 19. století rozkvétá v rámci anglikánské církve tzv. oxfordské hnutí, které nabývá velkého vlivu a spolu s ním jsou posíleny katolické tendence v rámci církve (nejvýznamnějším představitelem hnutí byl John Henry Newman, který se později stává katolíkem).
[editovat] Teologie a nauka
Anglikánská církev se sama považuje za účastnici jak reformační, tak katolické tradice. Velmi byla ovlivněna principy protestantské reformace a nepřijímá autoritu římského biskupa, tedy papeže. Zároveň má za to, že stojí v nepřerušené tradici apoštolské všeobecné církve. Praxí je církev bližší římskokatolické církvi než církvím protestantským. Co do teologických postojů je církev poměrně konzervativní.
Kromě tradičního středního proudu v církvi dlouhodobě existuje tzv. high church a low church, které každá upřednostňují jiné důrazy. Praxe anglikánů je tedy různá - od těch, kteří zdůrazňují liturgii a svátosti až po evangelikální a charismatické proudy.
Církev se snaží vypořádat se současnými otázkami, mezi jinými s postojem ke svěcení žen na kněze (od roku 1992) a ke kněžím-homosexuálům, kteří neslibují celibát.
[editovat] Související odkazy
Portál Křesťanství |
- Jindřich VIII.
- Kliment VII.