Izraelské království
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Izraelské království je státní útvar, který utvořily izraelské kmeny (dle tradičního podání 10) přibližně v dnešním severním Izraeli mezi lety cca 922 -- 722 př. Kr. Zprávy o něm pocházejí především ze Starého zákona (především z knih historických, tj. 1. a 2. knihy královské), ale i z některých knih prorockých. Kromě toho existují mimobiblické prameny, především archeologické nálezy a zápisy v asyrských archívech, které pomáhají hodnotit a zařadit biblické záznamy.
Vznik království je kladen přibližně do roku 922 př. Kr., kdy po smrti krále Šalomouna se jeho syn Rechabeám ucházel o vládu nad severními kmeny (tj. na Izraelem). Došlo však k neshodám, izraelské kmeny Rechabeáma odmítly a do jejich čela se proti davidovské (judské) dynastii postavil bývalý Šalomounův vojevůdce a později vzbouřenec Jarobeám I. Tím vznikl samostatný státní útvar nazývaný Izraelské království, resp. Izrael. Další používané názvy jsou Efraim nebo prostě jen „severní království“ (na rozdíl od „jižního“, tj. Judska). Sídlem krále se stalo město Tirsa.
[editovat] Dějiny království
Království je charakterizováno odmítnutím silné dynastie, v zemi se po celou dobu její existence dynastie rychle střídaly. Izrael si (především ve srovnání s jižním Judskem) uchovává více charismatickou či spontánní povahu a více si střeží svou „demokratickou“ povahu. Právě tato charakteristika podle biblického podání vedla mimo jiné k odtržení od opresivní davidovské dynastie. Nakolik před „rozdělením“ existovala společná jednotná říše, je však otázkou diskuzí.
Hned z počátku izraelské samostatnosti do země vpadl egyptský faraon Šešonk I. (946/945–925/924) a zanechal stélu v izraelském Megiddu. Ta dokazuje, že se jeho tažení Izraeli nevyhlo, jak by se mohlo zdát z 1. knihy Královské 14,25-26, kde se hovoří pouze o vpádu Šešonka do Judska.
Současně Izrael bojoval s Judskem, snad ve snaze obou království sjednotit obě země pod svou vládu. Izrael měl silnou převahu jak vojenskou, tak ekonomickou i územní, přesto však izraelský král Baeša (první král nové dynastie) tento první delší střet prohrál, když se Judsko smluvilo s aramejským Damaškem (kde vládl král Ben Hadad), který vpadl Izraeli do zad. Izrael ztratil Mispu, hlavní baštu na jihu proti Judsku, a hranice se posunula na sever, dál od judského Jeruzaléma.
Po Baešovi vládl velmi krátce jeho syn Éla. za něj došlo k vážným sporům o trůn a během jednoho roku (886) se vystřídali tři králové: Éla, Zimrí a Omrí. Zimri, který zabil ve spiknutí Élu, byl obležen v Tirse a spáchal sebevraždu. Na uvolněný trůn si dělalil nárok jak Tibni, tak Omrí a z boje vyšel vítezně Omrí. Omrí se stal zakladatelem nejsmocnější a nejslavnější izraelské dynastie.
Omrího syn Achab se účastnil velké celokenaánské koalice proti Asýrii jako jeden z „12 králů Sýrie“ v bitvě u Karkaru roku 853 př. Kr., jak se dozvídáme ze stély asyrského krále Salmanassara III. (883-824). Bitva dopadla nerozhodně, nicméně zbrzdila na dlouhá léta asyrský postup do jižního Kenaánu. Z důvodu existující pevné koalice mezi aramejským Damaškem a Izraelem je možné pochybovat o historicitě válek mezi Izraelem a Damaškem za Omríovců, o nichž hovoří 1. kniha Královská. Omrí vystavěl město Samaří a učinil z něj sídlo izraelských králů.
Za Achabova syna Achazjáše (853-852) došlo k pokusu moabského krále Méši o osamostatnění. Zprávy o moabských válkách pocházejí jak z 2. knihy Královské, tak ze stély krále Méši nalezené v Moabu.
Do doby panování Omrího dynastie klade 1. a 2. kniha Královská také působení největších proroků této doby, tj. Elijáše a jeho následovníka Elíši. Oba mají -- stejně jako všichni proroci této doby nejen v Izraeli -- značný podíl na politických událostech.
Omrího dynastie byla vyvražděna Jehúem (pomazaným na krále Elijášem, resp. Elíšou) v roce 841. Tento převrat postihl kromě Izraele i Judsko (byl zabit král Achazjáš a nastoupila regentka-uzurpátorka Atalja) a Damašek (zabit král Ben Hadad a nastoupil po něm Chazael). Je možné, že tento převrat byl spojen s asyrskou politikou, která se pokusila rozbít nepřátelskou koalici, neboť ještě téhož roku je Salmanassar III. dobývá Damašek a Jehú je přinucen mu platit dávky (dokumentováno i na tzv. Černém obelisku krále Salmanassara III.). „Syrská koalice“ v každém případě skončila, neboť se obnovily boje mezi Izraelem a Aramem.
Izraelský král Jóaš (Izrael), který vedl vítězné války proti Aramu i Judsku, byl opět v roce 801 zpoplatněn asyrským králem Adad-narárím III. (810-783). O něco později však asyrská moc začala dočasně ustupovat a její jho se uvolnilo, což vedlo k delší době prosperity v Izraeli za dlouhé vlády krále Jarobeáma II. (786-746). Byl to poslední hospodářský vzmach Izraele. Po smrti Jarobeáma II. vládl krátce jeho syn Zacharjáš, který však byl ještě následujícího roku 745 zavražděn, což znamenalo konec Jehúovy dynastie.
Po krátké vládě Šalúma se vlády ujímá Menachem. V roce 744 na asyrský trůn nastoupil nový král Tiglatpilesar III. (744-727) a zahájil řadu svých kenaánských válečných kampaní. Zpoplatnil v roce 738 mimo jiné i Menachema. Když se spojené síly Izraele a Damašku pokusily krátce po Tiglatpilesarově pelištejské kampani (734) postavit na odpor, chtěly si získat i podporu Judska (aby koalice měla krytá záda na jihu před asyrskou posádkou). Jelikož se judský král Achaz postavil na odpor, vytáhli proti němu do boje (tzv. syrsko-efraimská válka). Judský král Achaz se v nouzi obrátil právě na Tiglatpilesara, jehož zásah Judsko před Izraelem a Damaškem zachránil. Pro Izrael to znamenalo těžkou porážku, pro Damašek navíc přesídlení. V roce 732 na izraelský trůn nastoupil Hóšea (Ozeáš). Ten se proti Asýrii dvakrát postavil, poprvé byl pouze těžce zpoplatněn, podruhé jeho snaha a spiknutí s Egyptem vedly jen k tomu, že Samaří bylo znovu obleženo a po tříletém obléhání v roce 722 dobyto Salmanassarem V. (podle jiných pramenů se tak stalo za jeho nástupce Sargona II. v roce 721).
Dobytím Samaří končí dějiny Izraelského království. Izraelský lid byl v rámci asyrské praxe přesídlen, smísil se s novým obyvatelstvem a vytratil se. K legendě o 10 ztracených kmenech izraelských viz článek Izraelský národ.
[editovat] Přehled Izraelských králů
- Všechna data jsou před naším letopočtem.
- Jarobeám I. (922-901)
- Nádab (901-900)
- Baeša (900-877)
- Éla (877-876)
- Zimrí (876)
- Omrí (876-869)
- Achab (869-850)
- Achazjáš (850-849)
- Jóram (849-842)
- Jehú (842-815)
- Jóachaz (815-801)
- Jóaš (801-786)
- Jarobeám II. (786-746)
- Zacharjáš (746-745)
- Šalúm (745)
- Menachem (745-738)
- Pekachjáš (738-737)
- Pekach (737-732)
- Hóšéa (732-724)
