Latinka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Latinka je nejpoužívanější písmo na světě. Jedná se o písmo hláskové, obsahující znaky jak pro souhlásky, tak pro samohlásky. Původně byla vyvinuta pro latinu, jazyk starých Římanů. Vznikla na základě etruského písma, které zase nezapře inspiraci písmem řeckým. Podle legendy to mělo být roku 753 př. n. l.

[editovat] Znaky

Původní latinská abeceda obsahovala pouze tato písmena:

A	B	C	D	E	F	H	I	K	L	M
N	O	P	Q	R	S	T	V	X

Písmo bylo původně ryze majuskulní. Minuskule, tzv. "malá písmena", se začala vyvíjet z majuskulí ("velkých písmen") až cca. v 3. století po Kr. pro snazší zápis pomocí četných ligatur. Přesné rozlišení na majuskule a minuskule a použití obojího podle přesných pravidel v témže textu pochází až z doby humanismu, který se snažil zachovat jak minuskule, tak majuskule. Rozdělení na majuskule a minsukule je typické jen pro latinku a řeckou abecedu (a abecedy od nich odvozené, např. azbuku).

Postupně se vyvíjela, některá písmena se měnila, některá přibyla. Formou písmen, jejich ligaturami a použitím se zabývá latinská paleografie. Pro úsporu psacím materiálem vyvinula latina komplexní systém zkratek, který text značně zkracoval. Zkratky nahrazovaly celá slova (hlavně jména jako Iesus, Christus, Deus, atd.), předložky, spojky, pravidelné pádové koncovky apod. (např. b⁹ namísto koncovky "bus", t^r namísto koncovky "tur", vypouštění "m" a "n" a jejich nahrazování nadepsanou čárkou). Dodnes se z těchto zkratek několik zachovalo i v národních jazycích, např. & (et čili slučovací spojka "a"), v italštině se někdy v kurzívním psaní (i když velmi zřídka) používá vodorovná čárka nad písmenem jako náhrada za vypuštěné "m" nebo "n" apod. Původ z latinského ad má pravděpodobně i zavináč @.

Ve středověku se latinka začala používat i pro jiné jazyky než latinu, tyto jazyky obsahovaly hlásky, které se v latině nevyskytují, a to dalo vzniknout dalším písmenům. Mnohé jazyky, místo aby pro své hlásky vytvářely zcela nová písmena (např. ß æ), modifikovaly stávající písmena pomocí diakritiky (např. á ě ü ő ň).

V průběhu 20. století upadá znalost latiny, která je dávno mrtvým jazykem, a upevňuje se celosvětový význam angličtiny; tento trend se ještě posiluje s rozvojem výpočetní techniky koncem století. I v důsledku toho se za "standardní latinku" běžně považuje anglická abeceda, která má následující znaky:

Vedle písmen se součástí písma (ne však abecedy) stala i tzv. interpunkční znaménka, která latinka sdílí s mnohými dalšími písmy. Patří sem zejména:

. , ; : - ! ? " ' ( ) ... pro oddělování vět a jejich částí
+ / < = > [ ] { } ~ % & ... nejen pro matematické výrazy
# $ * @ \ ^ _ ` | ... zvláštní znaky, které nabyly na významu kvůli počítačům

Všechny jazyky, které dnes píší latinkou, používají také tzv. Arabské číslice pro zápis čísel. Římané původně používali římské číslice, tvořené kombinacemi některých písmen latinky a dodnes používané v jazycích píšících latinkou ke zvláštním účelům.

Arabské číslice jsou následující:

0 1 2 3 4 5 6 7 8 9

Římská čísla jsou tvořena pomocí těchto písmen latinky:

I V X L C D M

[editovat] Rozšíření

Podle mluvčích

Latinku používá přes 2 500 000 000 lidí.

Podle jazykových větví

Latinku používá většina germánských a románských jazyků, také všechny keltské a baltské jazyky a více než polovina slovanských jazyků.

V 19. a 20. století se latinka stala prostředkem i pro zápis řady mimoevropských jazyků. Často jde o výsledek práce křesťanských misionářů, kteří překládali do domorodých jazyků Bibli nebo její části.