Rádiový orientační běh

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Před lety soutěžní klání radioamatérů známé jako „hon na lišku“, dnes sport se vším všudy – pevnými pravidly, propracovaným systémem soutěží a v neposlední řadě i potřebou tvrdého tréninku, bez kterého se již na vrcholové úrovni sotva kdo prosadí.

V čem spočívá princip tohoto sportu? Základem je s pomocí přijímače a mapy (používají se mapy pro klasický orientační běh) pokud možno v ideálním pořadí (není pevně dáno, závisí na závodníkově volbě – i to je faktor výrazně spolurozhodující o výsledku) vyhledat stanovený počet vysílačů (kontrol) a v co nejkratším čase doběhnout do cíle. V mapě má závodník zakreslen pouze start a cíl (přesněji polohu "majáku" – cílového vysílače vysílajícího trvale na frekvenci odlišné od závodní), jinak vše závisí na jeho práci s přijímačem a schopnosti přesného zaměření – mapa pro něj není ničím více (a ničím méně) než vhodnou pomůckou pro volbu nejlepšího postupu mezi jednotlivými kontrolami a zejména pak do cíle. Soutěžní pásmo je dvojí: 3,5 MHz (též označováno jako 80 m) a 144 MHz (2 m, podle vlnové délky signálu).

Na ovládání přijímače složitější „osmdesátka“ (je nutno nejprve prostřednictvím feritové antény zaměřit směr a poté přes prutovou orientaci signálu) je ve skutečnosti snazší – signál se šíří přímo (alespoň v našich „nevelehorských“ podmínkách) a jeho zaměření obvykle nečiní přílišné problémy ani začátečníkům. Naproti tomu naoko jednodušší „dvoumetr“ (je zde jen jedno přímé zaměření) má své úskalí v podobě chování signálu v členitém terénu – slabší (až žádná) slyšitelnost za kopci, „ohýbání“ signálu podél vrstevnic, odrazy od protějších nebo sousedních svahů – díky němuž v tomto pásmu víc než běh a mapařské umění rozhodují technické schopnosti a víc než co jiného závodnická zkušenost. Na rozdíl od orientačního běhu ROB vystačí s pouhými pěti kontrolami. Je to nutnost daná způsobem vysílání – všechny vysílače vysílají na stejné frekvenci v pětiminutovém intervalu, každý vysílá ve své (č. 1 v první, č. 2 ve druhé, atd.) minutě a zbylé čtyři minuty „mlčí“. Závodník tedy musí – jde-li na konkrétní vysílač – za minutu jej zkusit doběhnout a nalézt, anebo – je-li ještě příliš daleko – alespoň přesně zaměřit a následně nalézt již bez signálu (anebo 4 minuty čekat…). Plný počet pěti vysílačů vyhledávají podle mezinárodních pravidel muži, ostatní kategorie (ženská, juniorské i veteránské) vždy jeden (až dva) vynechávají. Délka nejdelších tratí bývá kolem 10 kilometrů (v těžkém nebo kopcovitém terénu kratší, na rovině i delší), časy vítězů všech kategorií by se měly pohybovat kolem jedné hodiny. Vedle “klasických” závodů se konají i mistrovské závody na dlouhé trati (2 až 2,5 hodiny pro vítěze) a parkové závody (zhruba na 15 minut), mající za cíl v první řadě popularizaci tohoto sportu.