Vyšehrad
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Vyšehrad
|
|
|---|---|
| základní data | |
| status: | katastrální území |
| kód katastrálního území: | |
| obec a kraj: | hlavní město Praha |
| součást městského obvodu: | {{{městské obvody}}} |
| součást správního obvodu: | {{{správní obvody}}} |
| součást městské části: | Praha 2 |
| katastrální výměra: | 0,36 km² |
| obyvatel: | 1 913 (16. 10. 2006) |
| hustota zalidnění: | 5 314 obyv./ km² |
| zeměpisná šířka: | |
| zeměpisná délka: | |
| poštovní směrovací číslo: | |
| počet územě technických jednotek: | |
| počet základních sídelních jednotek: | |
| datum připojení k Praze: | 1883 |
Vyšehrad je historické opevnění na skále nad pravým břehem řeky Vltavy v Praze a taktéž stejnojmenná čtvrť na jihu správního obvodu a městské části Prahy 2, zaujímající jeho bezprostřední okolí. Váže se k němu řada pověstí z počátků českých dějin. Vyšehrad vznikl jako knížecí hradiště ve druhé polovině 10. století. Koncem 11. století tady jako jediný český panovník sídlil první český král Vratislav I. Při kostele sv. Petra a Pavla byla zřízena kapitula. Později se stal především pevností, střežící od jihu Prahu, rozsáhle barokně přebudovanou ve 2. polovině století 17. Od 15. do 19. století byl Vyšehrad s podhradím též samosprávným městem, do roku 1848 podřízeným vyšehradské kapitule a připojeným ku Praze roku 1883. V téže době došlo k přetvoření hřbitova při kostele sv. Petra a Pavla na pohřebiště zasloužilých českých osobností se Slavínem. Od roku 1962 je sadově upravený vyšehradský areál národní kulturní památkou. K roku 2001 zaujímalo katastrální území Vyšehradu rozlohu 36,26 ha a čítalo ve 114 domech 1 731 obyvatel.
Obsah |
[editovat] Poloha
Vyšehrad se rozkládá něco málo přes 3 km jihovýchodně od Pražského hradu na pravém břehu Vltavy. Pankrácká pláň o nadmořské výšce kolem 230 m v těchto místech vybíhá k severozápadu přibližně 600 m dlouhou ostrožnou, vklíněnou mezi řeku Vltavu a údolí potoka Botiče. Severní, západní i jižní svahy návrší jsou velmi strmé, jihozápadní okraj dokonce představuje 42 metry vysoká skála z ordovických břidlic, spadající přímo do Vltavy, která má v tomto místě také největší hlobuku na celém území Prahy. Katastrální území Vyšehradu je ze západu vymezeno středem Vltavy, z jihu a východu hradbami pevnosti, na severní straně pak ulicemi Na Slupi, Botičskou, Na Děkance a Svobodovou.
[editovat] Prehistorie
Nejstarší doklady osídlení Vyšehradu kladou archeologické nálezy do období eneolitu na konci 4. a ve 3. tisíciletí př. n. l. Jedná se o pozůstatky sídliště kultury nálevkovitých pohárů (datované přibližně 3200 až 3000 př. n. l.) a poté kultury řivnáčské (2500 až 2300 př. n. l.). Podobných výšinných sídlišť je v Praze doložena celá řada, mj. Zámka, Šárka či Butovice. Opevnění z této doby však na Vyšehradě není doloženo. Významnější nálezy z dalších období nebyly přes rozsáhlý průzkum učiněny, objevují se až v 1. polovině 10. století. To, že scházejí i nejmenší stopy raně slovanského osídlení ze 6. a 7. století, zvláště tzv. keramika pražského typu, ba i pozůstatky ze dvou století následujících, je v příkrém rozporu s podáním o Vyšehradu jako počátku české státnosti, které se rozvinulo ve středověkých pověstech.
[editovat] Počátky Vyšehradu
Teprve do 10. století spadají počátky Vyšehradu nynějšího. Z této doby byly zjištěny četné zbytky keramiky na různých místech návrší, pozůstatky dřevohlinitých valů s čelní kamennou zdí na severním okraji v dnešních Karlachových sadech a základy kostelíka na půdorysu řeckého kříže pod zbytky pozdější baziliky sv. Vavřince, dochovanými v objektu nynějšího Starého děkanství. Tato stavba bývá datována přibližně do 80. až 90. let 10. století. Všechny tyto nálezy, stejně jako písemné prameny, nasvědčují, že Vyšehrad je zhruba o jedno století mladší než Pražský hrad. Písemně je existence Vyšehradu (v podobe VVISEG, WISEG, VVISEGRAD, VAISGRAD atp.) poprvé dosvědčena opisem na rubní straně denárových mincí ze závěru vlády Boleslava II. Přibližně v letech 992 až 1012, tedy za Boleslava II., Boleslava III. a Jaromíra zde fungovala knížecí mincovna. Vedle mincí je Vyšehrad zmiňován teprve v prvních letech 11. století. Kronikář Kosmas k letům 1003 a 1004 uvádí, že kníže Jaromír se ze svého pohanění Vršovci na Velizi zotavoval na Vyšehradě a že mu vyšehradská posádka zůstala věrná po obsazení země Boleslavem Chrabrým, taktéž Thietmar Merseburský k roku 1004 zmiňuje, že zvoněním na Vyšehradě byl dán signál k vyhnání Poláků z Prahy. Přesný průběh opevnění z této doby nelze vzhledem k míře pozdějších terénních změn určit, rozloha hradiště bývá odhadována na 9 až 10 hektarů.
[editovat] Panovnické sídlo
Kníže Vratislav II., pozdější první český král, který měl vážné rozepře se svým mladším bratrem, pražským biskupem Jaromírem (Gebhartem), přesídlil kolem roku 1070 pryč z jeho blízkosti na Pražském hradě. Za své nové sídlo si vybral právě Vyšehrad a aby vyvážil biskupův vliv i po církevní stránce, založil tehdy na Vyšehradě kostel Sv. Petra a Pavla, k němuž zřídil sbor kněží – kapitulu. Nová, bohatě nadaná (66 vesnic), kapitula se měla těšit exempci, čili měla být vyňata z biskupské pravomoci a podřízena přímo římskému papeži. Exempce, jediná svého druhu v českých zemích, byla potvrzena papežem Luciem II. roku 1144.
Panovický palác stával kdesi v jihozápadní části hradu, přibližně nad vyšehradskou skalou. Jeho areál, obehnaný příkopem, spojoval kamenný most (zbytky mostu se dochovaly dodnes) s okrskem kapitulního chrámu v severním sousedství. Vedle zmíněné baziliky sv. Petra a Pavla se na Vyšehradě nacházelo také několik dalších kostelů. Alespoň jmenovitě je známa mj. existence kostela sv. Klimenta a rotundy sv. Jana Evangelisty v areálu paláce (ke kostelu sv. Jana se snad vztahují již některé nápisy na mincích z přelomu 10. a 11. století). V této době byly také zbudovány bazilika sv. Vavřince (s pozoruhodnou dlaždicovou podlahou) a dodnes stojící rotunda sv. Martina u hlavní brány na východním předhradí. Při Vyšehradě se, stejně jako pod Pražským hradem, nacházela zámožná kupecká osada. Vyšehrad byl i důležitým kulturním střediskem. Ke korunovaci Vratislava II. králem byl kolem roku 1085 zhotoven bohatě zdobený evangeliář, označovaný dnes jako Kodex vyšehradský, jedno z nejhodnotnějších děl románské knižní malby v Evropě. K Vyšehradu má blízko i dílo, navazující na Kosmovu kroniku a popisující dálosti let 1125 až 1141, kronika anonymního autora, označovaného jako kanovník vyšehradský.
Vyšehrad sloužil jako sídlo českých panovníků od Vratislava II. až po Soběslava I. , tedy do roku 1140. Za Soběslavovy vlády (1129) bylo také provedeno rozšíření baziliky sv. Petra a Pavla, v jejíž kryptě byli postupně pohřbeni někteří příslušníci vládnoucího rodu: Vratislav II., jeho žena Svatava, Konrád I. Brněnský, Soběslav I. a také Soběslav II.. Vladislavem II. počínaje sídlili čeští panovníci opět na Pražském hradě.
[editovat] Přestavba za Karla IV.
I když Vyšehrad přestal být panovnickým sídlem, stavební ruch utichl a hrad začal upadat, významu zcela nepozbyl, vždyť v dobách před zřízením pražského arcibiskupství roku 1344 podléhala země ve věcech církevních cizímu arcibiskupství v Mohuči, zatímco vyšehradská kapitula byla podřízena přímo papežskému stolci. Představení kapituly tak byli hojně využíváni k diplomatickým jednáním a zejména ve 13. a počátkem 14. století bývala fakticky propojena hodnost probošta s funkcí královského kancléře. Mezi nejznámější osobnosti tohoto typu patří např. Gervasius, Petr z Aspeltu či Jan Volek. Protože probošti mnohdy ani nepobývali na Vyšehradě, běžný chod kapituly řídil její děkan. Vyšehradská kapitula v této době patřila k nejbohatším pozemkovým vlastníkům v zemi, patřilo jí např. město Prachatice.
Roku 1249 postihl baziliku sv. Petra a Pavla požár a následné, již raně gotické, rekonstrukce se táhly několik desetiletí. Výraznou gotickou přestavbu zahájila královna Eliška Přemyslovna, která na Vyšehradě v domě svého nevlastního bratra Jana Volka 28. září 1330 zemřela. Chrám ve své nové podobě dosáhl délky kolem 110 m, čímž se stal zdaleka největším kostelem v Praze. Třeba podotknout, že půdorys této stavby se s chrámem nynějším překrývá jen částečně – základy větší části románské i gotické stavební fáze leží v prostoru vyšehradského hřbitova ve východním prodloužení dnešního kostela (někde v těchto místech pod novodobými hroby tak snad je i krypta s ostatky českých panovníků). Další rozsáhlé budování chrámu následovalo za Eliščina syna Karla IV. v 60. a 70. letech a pokračovalo i za Václava IV. Významným uměleckým dílem, které se dochovalo z období kolem roku 1360, je deskový oltářní obraz Panny Marie kojící Ježíška (galaktotrofusa), dnes známý jako Vyšehradská madona. Obraz pravděpodobně nechal namalovat Jan Očko z Vlašimi pro dnes již zaniklý špitální kostel Pokory Panny Marie, který stával ve vyšehradském podhradí v prostoru nynější křižovatky ulic Vratislavovy, Vnislavovy a Libušiny. Ze stejné doby je na Vyšehradě doloženo několik kaplí či kostelů, později zaniklých. K roku 1352 se poprvé připomíná kostel sv. Kříže, pozdější kostel Stětí sv. Jana Křtitele v hradbách. Zástavba hradu v předhusitském období nebyla souvislá, na Vyšehradě existovala řada kanovnických domů a samostatných dvorců, žilo zde odhadem přes 100 duchovních s nezanedbatelným počtem služebnictva. Svahy Vyšehradu byly v této době z velké části osázeny vinicemi.
Doba vlády Karla IV. znamenala v dějinách Vyšehradu druhý vrchol s rozsáhlou stavební činností. V souvislosti s velkorysým založením Nového Města pražského byl Vyšehrad napojen na budované městské hradby a jeho vlastní opevnění ve velice krátké době (1348 až 1350) zcela přebudováno a zesíleno. Vyšehrad obklopily gotické hradby s ochozem a cimbuřím, lemované v pravidelných 60m rozestupech asi 15 čtvercovými věžemi o rozměrech 7,5×7,5 m. Opevnění mělo dvě mohutné brány – Špičku na straně pankrácké a Jeruzalémskou (Pražskou) na straně novoměstské. Zatímco Špička se dochovala hluboko do novověku a její malá část je ke spatření dodnes, Jeruzalémská brána vzala za své už za husitských válek. Karel nechal na Vyšehradě zbudovat i výstavný areál královského paláce. Velký zájem, který tento panovník projevoval o Vyšehrad souvisel s potřebou přihlásit se k návaznosti na tradici přemyslovské dynastie. Proto se v jím sepsaném Korunovačním řádu českých králů započínají obřady v předvečer korunovace na Vyšehradě, kde mají být novému panovníkovi ukazovány údajné střevíce a mošna Přemysla Oráče, právě zde tradičně uchovávané.
[editovat] Pevnost
Protože starý gotický systém opevnění byl s pokrokem vojenství a zvláště dělostřelby málo účinný, započalo se už v prvních letech třicetileté války s posilováním obrany Prahy a také Vyšehradu budováním předsunutých sypaných bastionů ma nejohroženějších místech stávajících hradeb. Na Vyšehradě se jednalo především o prostor před branou Špičkou ku Pankráci. Po roce 1639 byla v tomto prostoru zřízena rohová hradba s dnešní Táborskou branou, později přestavěná a doplněná počátkem 50. let. Známý je návrh generála Montecuccoliho, sepsaný bezprostředně po skončení švédského obležení v prosinci 1648, v němž předkládá vybudovat v zemi sedm moderních pevností, z toho dvě chránící přímo Prahu. Zatímco návrh na opevnění Strahovaa se neuskutečnil, po schválení císařem Ferdinandem III. roku 1653 se začalo s výstavbou vlastní vyšehradské pevnosti. Základem byly plány Innocenza Contiho s pozdějšími dodatky Josefa Priamiho. Vlastní stavbu prováděli mj. Carlo Lurago, Santino Bossi, později zejména Giovanni de Capauli. Třebaže hlavní objem prací spadá do 50. a 60. let 17. století, budování pevnosti probíhalo v menší míře i během následujících desetiletí. Do roku 1727 tak bylo na vyšehradském opevnění prostavěno přes 2 miliony zlatých. Opevňovací práce znamenaly úplnou zkázu pro horní vyšehradské město – jeho zástavba, prakticky vylidněná již během předchozích válečných událostí, byla zbořena v letech 1653 až 1654, z prostor pevnosti byla na dlouhý čas vysídlena i kapitula. Vlastní pevnost dostala tvar nepravidelného pětiúhelníka s pěticí bastionů, vybíhajících z jeho rohů (šestý atypický bastion byl zamýšlen na vltavské straně). Bastiony, původně pojmenované podle světců, dostaly později i pořadová čísla v rámci systému pražské pevnosti. Jejich označení jsou tedy následující: Bastion č. 33 (sv. Bernarda) při napojení novoměstských hradeb na severní straně nad údolím Botiče, bastion č. 34 (sv. Pavla, též sv. Rocha) na východě směrem k Nuslím, bastion č. 35 (sv. Petra, též sv. Anežky) na jihovýchodě směrem k Pankráci a Podolí, bastion č. 36 (sv. Ludmily) na jihozápadě, neúplný bastion č. 37 (sv. Václava) na západě a bastion č. 38 (sv. Leopolda) na sevrozápadním rohu pevnosti. Eskarpa (vnější zeď) pevnostních valů byla založena z kamene a v líci vyzděna z cihel, mocnost jejího zdiva, pro zmenšení účinku dopadajících koulí mírně sešikmeného směrem vzhůru, se pohybuje od 5 do 2,5 m, průměrná výška pevnostních hradeb přesahuje 13 m, v některých místech se opevnění zvedá až do výše 18 m. Pevnostní valy byly z větší části opatřeny spojovacími chodbami a kasematy, sloužícími jako sklady střeliva a potravin. Největší z těchto prostor, dnes zvaná Gorlice (330 m², výška 13 m) se nachází v nitru bastionu č. 33. Výrazným prvkem byla budova barokní zbrojnice ze druhé poloviny 50. let 17. století. Tato mohutná obdélná stavba o rozměrech 82×29 m stávala v jižním sousedství chrámu sv. Petra a Pavla až do roku 1927, kdy ji zničil požár. Kasárna k ubytování většího množství vojáků se v areálu pevnosti nenacházela, vojsko bylo ubytováno v různých objektech na jiných místech Prahy.
Přesto, že byla budována a vylepšována po dvě století, vyšehradská pevnost se nakonec nikdy při obraně Prahy bojově neuplatnila. Její význam snižovalo nedostatečné zajištění posádkou, absence předsunutých opevnění a zejména poměrně okrajová poloha vůči většině území pražských měst. Za válek o rakouské dědictví byla v letech 1741 až 1742 byla okupována Francouzi, kteří provedli řadu stavebních vylepšení, poté na podzim 1744 opět bez boje na deset týdnů obsazena Prusy. Dalším výrazným obdobím stavební aktivity na opevnění byla léta 1808 až 1809 za napoleonských válek (mj. zřízeny dvě předsunuté reduty a šíp na Pankráci), vůbec posledním doplňkem byl dělostřelecký redan, zřízený bezprostředně po zkušenostech s revolucí roku 1848 pod bastionem č. 38, určený k případné pacifikaci Prahy dělostřeleckou palbou (podobná stanoviště tehdy vznikla i na bastionech č. 4 na Petříně a č. 19 na Klárově). Po prohrané válce s Pruskem roku 1866, která ukázala zastaralost a neúčinnost systému městských pevností, bylo ještě v roce 1866 rozhodnuto pražské opevnění zrušit a odprodat magistrátu. Od roku 1875 probíhala postupná likvidace hradeb kolem města, Vyšehrad však zůstal pod vojenskou správou až do roku 1911, kdy konečně došlo k předání pevnostních objektů městu Praze. Dodnes mu dominují mohutné cihlami zpevněné hradební valy. Uvnitř valů se nacházejí rozsáhlé kasematy, které z části slouží jako depozitář originálů soch z Karlova mostu.
V 19. století byl do novogotického slohu výrazně přestavěn původně gotický kostel sv. Petra a Pavla. Uvnitř v té době získal nezvyklou secesní výzdobu. Vedle něj začalo vznikat národní pohřebiště významných osobností tzv. Slavín.
[editovat] Externí odkazy
- Zbytek hradního mostu (Encyklopedie mostů)
