Radioaktivita
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Radioaktivita neboli radioaktivní rozpad je samovolná přeměna jader nestabilních nuklidů na jiná jádra, při níž vzniká ionizující záření. Změní-li se počet protonů v jádře, dojde ke změně prvku. Radioaktivitu objevil v roce 1896 Henri Becquerel u solí uranu. K objasnění podstaty radioaktivity zásadním způsobem přispěli francouzští fyzikové Pierre a Marie Curieovi.
Radioaktivita se běžně rozděluje na radioaktivitu přitozenou a umělou. Přirozeně radioativní je mnoho látek v přírodě, včetně tkání živých organsmů. Umělou radioaktivitu získají prvky transmutací vlivem řetězové reakce nebo působením urychlených částic.
Kvantová mechanika umožňuje pro každý izotop spočítat pravděpodobnost, že jádro se v daném časovém intervalu rozpadne. Pro větší množství látky z toho lze určit poločas rozpadu, kterým charakterizujeme rychlost přeměny. Udává, za jak dlouho se rozpadne právě polovina jader ve vzorku. U těžkých prvků jsou produkty rozpadu rovněž nestabilní a rozpadají se dále. Tento proces popisuje rozpadová řada.
Záření, které při radioaktivním rozpadu vzniká, je čtyř druhů, které označujeme jako α, β, γ a neutronové záření.
Záření α je proud jader helia (α-částic) a nese kladný elektrický náboj, má nejkratší dosah (lze ho zastavit např. i listem papíru).
Záření β je proud záporně nabitých elektronů. Někdy se rozlišuje záření β- (elektrony) a β+ (kladně nabité pozitrony), lze ho zachytit 1 cm plexiskla nebo 1 mm olova.
Záření γ je elektromagnetické záření vysoké frekvence, neboli proud velmi energetických fotonů. Nemá elektrický náboj, a proto nereaguje na elektrické pole.
Neutronové záření je proud neutronů, rovněž bez náboje.
[editovat] Externí odkaz
- NuDat 2.0 – Databáze struktury jader a dat o radioaktivním rozpadu (anglicky)
